PRÁVO
Anglicky "law". Říct, co je to právo, není vůbec jednoduché. To slovo se objevuje v mnoha významech. Pro začátek vezměme ten úplně nejobecnější pojem, který nejspíš tak nějak zahrnuje všechny ostatní.
Právo lze chápat jako nutnost, která vyvstává všude tam, kde lidské společenství dosáhne takového stupně uspořádanosti, že není nadále možné řešit spory pouze silou. Právo je něco, co nahrazuje tzv. právo silnějšího. Je to pokus řešit konfilkt zájmů bez použití hrubé síly.
Uvedené pojetí však mlčky vychází z toho, že přirozeným stavem je stav boje všech proti všem a že právo je jen jakási civilizační nástvaba - omezení přirozeného stavu boje všech proti všem. Jiná konepce naopak považuje za přirozený stav mírové soužití všech se všemi a vládu práva chápe jako návrat k přirozenému řádu věcí.
Ať tak či onak, nějak nám do toho nezapadá pojem spravedlnost - tedy spravedlnost jako chtěný důsledek působení práva. Je spravedlnost něco přirozeného, ztraceného a pomocí práva znovu nalézaného, nebo je to jen něco jako kanalizace, tedy nezbytná podmínka fungování civilizace na určitém stupni? Vždyť i prastarý lovec musel pociťovat jistou nelibost, když sousedovi spadli do jámy dva mamuti a jemu jen jeden. Není v tom snad cítit jakási osudová kosmická spravedlnost, resp. nespravedlnost? A nesplývá její vědomí s vědomím dobra a zla, které je, zdá se, darem a prokletím pouze lidí?
Možná, že bychom neměli při úvahách o spravedlnosti zapomínat na pojem moc. Možná, že spravedlnost lidská a spravedlnost osudová, se od sebe oddělily právě v okamžiku, kdy se na scéně objevil někdo, kdo měl tu moc zastavit běh každodenního lidského života a změnit jej tak, aby křivdy byly napraveny, aby byl nastolen, resp. obnoven stav spravedlnosti. Někdo, kdo mohl podle své vůle měnit běh života jiných lidí, zkrátka kdo měl moc. Ten někdo měl zároveň odpovědnost za to, že onen životaběh bude v souladu s kosmickou spravedlností ... a tak tu najednou byla spravedlnost lidská. Dokud byl člověk v rukou osudu, mohl se dovolávat spravedlnosti pouze vůči hvězdnatému nebi. Avšak od té doby, co je člověk v rukou svého vladaře, má právo a povinnost dovolávat se spravelndosti u něj, u zdroje světské moci.
Je však důležité mít stále na paměti, že právo tu není samo pro sebe, ale pro lidi. Člověk jako živá bytost je přece tím prvním a posledním, o co v právu jde. Na to se někdy z pohodlnosti poněkud pozapomíná.
Právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon. (K. Marx)
Právo je pokusem realizovat v daném sociálním prostředí ideu spravedlnosti prostřednictvím mnohostranné imperativně atributivní regulace založené na vymezeném vztahu mezi nároky a povinnostmi. (G. Gurwich)
Právo je souborem formalizovaných sankcí, který reguluje chování jednotlivců, činnost institucí a dalších subjektů. (J. Szczepaňski)
Právo je sociální systém vyjadřující strukturu společnosti, strukturu institucionálně podpořených normativních očekávání. (N. Luhman)
Soudím, že právo má být nástrojem k dosažení spravedlnosti, ostatní jeho funkce jsou podružné a představují pouze vedlejší efekty jeho působení. Jedině ochrana spravedlnosti je sto sama o sobě propůjčit právu legitimitu.
Ale dosti už planého filozofování (rozuměj blábolení), které beztak, zdá se, nikam nevede a nepovede. Jak vidno, pojem právo se pořád jaksi vzpírá nějaké dokonalé definici. Nelze očekávat, že problém, se kterým se odpradávna trápily nebystřejší hlavy lidstva, rozlousknu tady jedinou větou. Slova jsou totiž žel jen omezeným nástrojem pro vyjádření myšlenek. Zkusme si místo toho vymezit podtatné znaky, které dělají právo právem a která nám pomohou alespoň uvědomit si jeho podstatné vlastnosti, když už se nemůžeme dobrat toho, co to tedy vlastně je.
1) NORMATIVNOST
Pokud jde o stav věci, právo nám obvykle neříká nic o tom, jak to je, ale jak to má být. Z nepřeberna možných stavů vybírá jeden určitý (či několik) a ty prohlašuje za žádoucí. V ideálním případě je to takový stav, který je v daném místě a čase považován za spravedlivý.
2) OBECNOST
Právo obvykle v sobě nese informaci o svých adresátech, tedy o lidech, na které se vztahuje, kteří jej musí respektovat a kteří se jej mohou dovolávat. Tato informace je jakoby vytknuta před závorku - samotný obsah závorky, samotný obsah práva dopadá na své adresáty zcela obecně, tedy slepě, hlava nehlava, bez jakékoli diskriminace, na všechny. Vyjímkám z této obecnosti se vznešeně říká privilegia (to je to, co mají privilegovaní rádi a ostatní velmi neradi). Privilegium vlastně není nic jiného než ospravedlněná nespravedlnost. Právo tedy, v ideální podobě, působí obecně.
3) ZÁVAZNOST
Řekl jsem, že právo nám o určitém stavu věcí říká, jaký má být. Pokud si čteme nějaký starý zákoník, víme, jak se lidé podle něj měli chovat. Ovšem pokud si čteme zákoník, který dopadá přímo na nás, nedostáváme pouhou informaci o tom, jak to má být, ale zároveň také příkaz. Právo tedy zavazuje. Normativnost je vlastnost, kterou má spousta jiných systémů regulujících lidské jednání, např. pravidla slušného chování, ovšem právo nedává svým adresátům možnost volby, zda se jím řídit či nikoli. Právo určité chování umožňuje, ale zároveň také vyžaduje, právo prostě všechny své adresáty zavazuje. Pokud chceme být přesní, tak mluvíme o právní závaznosti, tzn. že jakékoli jednání v rozporu s právem je přímo z podstaty věci protiprávní se všemi důsledky, které právo pro ten který případ stanoví.
4) VYNUTITELNOST
Nyní se dostáváme ke znaku, které dělá z práva to výjimečné, úctyhodné, obávané a žádané zároveň. Narozdíl od všech ostatních normativních systémů regulujících lidské chování (náboženství, morálka, slušnost, tradice, svědomí atd.), disponuje platné funkční právo vynutitelností. To znamená možností donutit svého adresáta k požadovanému chování i proti jeho vůli. V moderní společnosti se jedná výhradně o státní donucení (dobře to vyjadřuje věta, že stát má ve společnosti monopol na násilí). Bez této klíčové vlastnosti by bylo právo pouhým etickým kodexem, pouhým doporučením nikoli příkazem.
Tolik znaky spíše technické. Co se týče obsahu, mám za to, že aby bylo právo skutečným právem a nikoli jen právem podle jména, měla by být jeho podstatným znakem také 5) SPRAVEDLNOST. Ovšem znak tento je již po tisíciletí předmětem nejhlubších sporů a úvah a přitom uspokojivý, obecně platný výsledek, je žel stále v nedohlednu. Tento žalostně nejistý stav umožňuje pak neblahou zákonodárnou praxi, kdy se s odvoláním na nejistotu o tom, co je spravedlnost, z libovůle moci vpraví do platného práva pro jistotu rovnou zjevná nespravedlnost a tak je nekonečným debatám učiněna přítrž (za patřičného jásotu nevědomého davu). Tak to bylo kdys a tak je to i teď.
ZVLÁŠTNÍ VÝZNAMY SLOVA "PRÁVO"
Rozeberu to zde nejen pro pořádek, ale zejména proto, abychom si dostatečně uvědomili šíři celého problému. A to prosím šíři širší oceánu, bez legrace. Můžeme tedy pod slovíčkem "právo" rozeznat tyto pojmy, resp. pojmové dvojice.
PRÁVO PŘIROZENÉ
Zjednodušeně řečeno, je to právo, které si nevymyslel člověk, ale které mu bylo takříkajíc sesláno shůry. Nemůže být změněno libovůlí zákonodárce. Je to právo, které je právem přímo ze své přirozené podstaty. Za jeho pramen bývá obvykle považován Bůh, kosmický řád, příroda, rozum atp. (metafizický původ). V současnosti nachází zřetelný výraz ve fenoménu tzv. základních lidských práv. Své místo má však i v běžné právní praxi při tvorbě legislativy, při výkladu a aplikaci. Projevuje se také v uznání existence základních právních zásad a principů, které je třeba ctít bez ohledu na aktuální podobu platného práva, tedy bez ohledu na text zákona (např. neminem laedere - nikomu neškodit).
PRÁVO POZITIVNÍ
To je naopak právo, které za právo prohlásil člověk - zákonodárce. V moderní době pojem "pozitivní právo" prakticky splývá s pojmem "psané právo". Za právní "pozitivisty" jsou považováni ti, kteří se striktně drží toho, co je psáno v zákoně a nejsou ochotni pouštět se do odvážných výkladových dobrodružství. Důsledný právní pozitivismus považuje za právo vše a výlučně pouze to, co za právo prohlásil zákonodárce. Někdy je to ku prospěchu věci, jindy ke škodě, zdá se mi.
PRÁVO OBJEKTIVNÍ
To je to, co jako právo platí. Je to soubor předepsaných pravidel chování. Vymezuje práva a povinnosti svých adresátů. To je to, co nalézáme v platném právním řádu. To je to, co je normativní, obecné, závazné a vynutitelné. To, co existuje nezávisle na konkrétním jednotlivci.
PRÁVO SUBJEKTIVNÍ
To je naopak to, co existuje pouze jedině ve vztahu ke konkrétnímu jedinci. Je to právo coby nárok. Je to objektivním právem zaručená možnost chovat se právem předepsaným způsobem, resp. možnost vyžadovat po jiném, aby se choval právem předepsaným způsobem. Právu v tomto smyslu vždy odpovídá příslušná povinnost.
Popravdě řečeno, přesná hranice mezi právem veřejným a právem soukromým není. Dělení se však stále zachovává, protože umožňuje rozdělit masu práva na dvě části a pomocí rozdílů mezi nimi pochopit lépe je samé. Je mnoho způsobů jak je odlišit. Nejstarší dosud používanou definici nám zanechal římský právník Ulpianus - Veřejné právo je to, co je v zájmu státu, soukromé to, co je v zájmu jednotlivce. Dnes už tato definice značně kulhá, protože zájmy jednotlivce a státu mnohdy splývají. Zde, je alespoň malý výčet základních rozdílů (bez nároku na úplnost).
PRÁVO VEŘEJNÉ
- zájem veřejnosti
- nadřazené postavení státu vůči jedinci
- vstupování do právních vstahů je nucené
- uplatnění sankce nezávisí na vůli poškozeného
ústavní právo, správní právo, trestní právo, finanční právo, mezinárodní právo veřejné
PRÁVO SOUKROMÉ
- zájem jednotlivce
- rovné postavení subjektů
- vstupování do právních vstahů je dobrovolné
- uplatnění sankce je na vůli poškozeného
občanské právo, občanské právo procesní, obchodní právo, pracovní právo, rodinné právo, právo duševního vlastnictví, mezinárodní právo soukromé
Pokud jde o podstatu práva soukromého, je to nekonečné hledání rovnováhy mezi dvěma principy:
- princip rovnosti (což je vlastně zájem celku, zájem celé společnosti na spravedlivém uspořádání vztahů)
- princip svobody (což je teprve vlastní zájem jednotlivce - jde o maximální možnou osobní svobodu, která ještě není na úkor druhých, tedy na úkor rovnosti)
PRÁVO HMOTNÉ A PRÁVO PROCESNÍ
V každém právním řádu se nachází dvě velké množiny norem. Toto dělení je důležité pro samotné fungování práva v praxi. Zjednodušeně řečeno: hmotněprávní normy stanovují vlastní práva a povinnosti adresátů práva (v běžném každodenním životě), kdežto procesní normy zakotvují formální postup při uplatňování onoho hmotného práva (zpravidla u soudu). Příkladem typického pramene hmotněprávních norem může být u nás Občanský zákoník, příkladem pramene norem procesněprávních Občanský soudní řád.
SUBJEKTY PRÁVA
Ti, kterým jsou podle práva určena pravidla chování. Velice stručně a jednoduše:
- fyzické osoby
- právnické osoby (umělé útvary, se kterými právo zachází jako s živými - typicky obchodní společnosti)
- stát (resp. veřejnoprávní korporace)
PRAMENY PRÁVA
Už jsem lehce naťuknul pojem "prameny práva". Tento takřka poetický výraz se používá pro označení oblastí, odkud čerpáme právo (taktéž poeticky řečeno), odkud čerpáme poznání o pravidlech chování pro ty které subjekty. Seznámení se s nimi by mělo alespoň trošku završit letmé pochopení pojmu "právo".
MATERIÁLNÍ
To jsou skutečné zdroje názorů na žádoucí pravidla chování, které se posléze legislativním procesem přetavují v právní normy. Patří sem oblasti jako společenské vědomí, společenské vědy, politika, ekonomické a sociální poměry, třídní zájmy, historické události, přírodní podmínky, národní tradice, duch národa, názory vlivných osobností apod.
FORMÁLNÍ
Tady už nalézáme konkrétní pravidla chování (právní normy).
nepsané
Jde o právní obyčeje. Ty už patří spíše minulosti. Vznikají bez úšasti zákonodárce, bez účasti státu. Státní moc je jako právo netvoří, ale pouze uplatňuje. Uznávány jsou v anglo-americkém právním systému, i když i tam už jsou prakticky nahrazeny právem psaným. Ovšem např. ústava Velké Británie zůstává stále nepsanou.
Je zajímavé uvědomit si, že platnost právního obyčeje podepírá dlouhodobost užívání - čím je takové právo starší, tím je jakoby silnější. U psaných pramenů je tomu přesně naopak. Aktuální zákon přebíjí starý zákon (lex posterior derogat priori).
psané
V moderní době a v moderní společnosti mají drtivou převahu. Řadí se mezi ně zejména:
- nornmativní právní akty - to jsou zákony, vyhlášky, nařízení ... zkrátka právní předpisy. (uznáváno v ČR)
- nornmativní smlouvy - typicky mezinárodní smlouvy (uznáváno v ČR)
- precedenty - typické anglo-americký právní systém (neuznáváno v ČR)
- právní zásady - zjednodušeně řečeno normy bez konkrétní výpovědi, nadčasové principy (částečně uznáváno v ČR)
- právnická literatura - užíváno v anglo-americkém právním systému (neuznáváno v ČR)
- neprávnická literatura - např. liturgické texty, typické pro islámskou právní kulturu (neuznáváno v ČR)
