SPRAVEDLNOST
Ve vstahu k právu chápu spravedlnost jako účel, smysl a konečný cíl práva (tak jako je ideální stav "zdraví" cílem medicíny). Právo, jehož uplatňování nevede ke stavu spravedlnosti, selhává ve své základní funkci. Bez spravedlnosti právo není právem. Legitimita práva je vždy založena na vnitřním přesvědčení, na důvěře, a to prosím na důvěře oboustranné, na důvěře v jeho spravedlnost.
Všichni víme, o co jde, ale když přijde na věc, každý to vidí jinak.
"Spravedlnost" představuje ještě mnohem zapeklitější problém než pojem "právo". Konkrétní podoba spravedlnosti patrně závisí na místě, čase a v neposlední řadě na osobě soudce. Na druhou stranu však nelze říct, že by jednotlivé subjektivní soudy produkovaly nahodile nepředvídatelné výsledky - určité společné jádro lze přecijen vysledovat. Tento filozofický problém lidstvo řeší už od dob prvních řeckých filozofů a všeobecné shody nebylo dosud dosaženo. Při kdejaké příležitosti se volá po spravedlnosti, ale málokdo z volajících ví, po čem to vlastně volá. Pro začátek si ukažme, že navzdory líbivému názoru, že "pravda je jen jedna", lze rozeznat hned několik druhů spravedlnosti a že jedna spravedlnost může jít dokonce logicky ostře proti druhé aniž by se zdála být méně spravedlivější než jiná. Následující výklad je velmi velmi zjednodušený.
Za základ si můžeme vzít Platóna (429-347 př.Kr.) a jeho ideu spravedlnosti jako plodu nejvyššího dobra, která se však v realitě projevuje nikoli ve své čiré dokonalosti, ale v různých konkrétních nedokonalých podobách jako pouhý odraz vyšší nedostižné ideje. Něco jako imaginární mřížka krystalu existující v matematické ideální podobě, která však není nikdy žádným skutečným krystalem dokonale realizována. Platonova lidská spravedlnost byla stavem duše, lidskou ctností, avšak nikoli normou pro lidské jednání vůči druhým. Tuto její slabinu vystihl a překonal již Platonův žák Aristoteles (viz. dále).
Základním principem všech projevů spravedlnosti zdá se být rovnost. Nikoli však rovnost jako cíl, ale rovnost jako metoda spravedlivého zacházení. Rovnost sama o sobě totiž ještě neznamená spravedlnost, jak si dále ukážeme.
PROCEDURÁLNÍ (FORMÁLNÍ) SPRAVEDLNOST
Proces utváření stavu spravedlnosti. V praxi se projevuje např. jako právo na spravedlivý proces (dodržení pravidel soudního řízení, které jsou považovány za nezbytný předpoklad tvorby spravedlivého rozhodnutí). Samotná pravidla spravedlivého procesu však ještě nezaručují, že i výsledek soudu bude spravedlivý - např. může být odsouzen nevinný člověk formálně bezchybným soudním řízením ... a naopak může být odsouzen skutečný pachatel formálně vadným řízením (nepř. bez možnosti obhajoby) a tedy nespravedlivě.
MATERIÁLNÍ SPRAVEDLNOST
Stav spravedlnosti jako důsledek realizace procedurální spravedlnosti. Pokud tato není, tak veškerá formální spravedlnost (se všemi právníky, soudci, prokurátory, paragrafy, zákony atd.) je jen veverka v kole, bezcenný samoúčel. Cílem procedurální spravedlnosti je např. odsouzení skutečného pachatele a nikoli domělého, aby škodu nesl skutečný škůdce a nikoli domělý atd. atd. tedy spravedlnost materiální.
Avšak pozor! Nezaměňovat prosím spravedlnost se zákonností! Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby zákonnost a spravedlnost splývaly v jedno, ale tak tomu nikde a nikdy nebylo a není. Poslední naivní utichli tváří v tvář nacistickému zákonodárství.
Pokud tedy žádáme, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, měli bychom si ujasnit, zda máme na mysli spravedlivý postup nebo spravedlivý výsledek ... v ideálním případě ovšem obojí.
Z dělení spravedlnosti na procedurální a materiální lze vyvodit další myšlenkovou dvojici. Autorem původní koncepce tohoto rozlišení je už sám Aristoteles (384-322 př.Kr.). Spravedlnost je zde vyjádřena pomocí způsobu rozdělování životně důležitých hodnot, jejichž objem ve společnosti není neomezený.
SPRAVEDLNOST SMĚNNÁ (KAŽDÉMU, CO JEHO JEST)
Vůdčím principem je zde rovnost jako ekvivalence, odpovídající protihodnota. Toto pojetí směřuje k zachování daného stavu rozdělení hodnot. Buď uvádí narušené věci do původního stavu (např. náhrada škody) nebo zajišťuje ekvivalenci směny (např. platba za zboží). Vychází se z toho, že kdo něco po právu má, má to mít i nadále. Ve svém důsledku ovšem taková spravedlnost může znamenat také ochranu dosavadního bezpráví (této spravedlnosti se může úspěšně dovolávat např. i okradený zloděj). Typicky znamená ochranu nespravedlnosti sociální (bez mrknutí oka odsoudí např. krádež chleba z hladu). Rovnost zde znamená jen formální spravedlnost, jen jakousi skořápku spravedlnosti, která ještě nic nevypovídá o skutečném obsahu. Dobře to ukazuje známý praktický argument - stejně chudým jako bohatým je zakázáno žebrat a spát pod mostem. Na druhou stranu, bez této podoby spravedlnosti si nelze představit ochranu vlastnictví, ochranu dobré víry, právní jistotu, obecně ochranu jakýchkoli nabytých práv. Na tuto podobu spravedlnosti lze zjednodušeně hledět také jako na spravedlnost, kterou má naplňovat soudce.
SPRAVEDLNOST DISTRIBUTIVNÍ (SOCIÁLNÍ)
Zde je zase vůdčím principem je zde rovnost jako proporcionalita, přiměřenost, rovnost mezi nedostatkem a přebytkem. Radikální pojetí znamená "všem stejně". Rozumné pojetí přikazuje "všem stejně podle zásluh" nebo "všem stejně podle potřebnosti", obecně lze říci "všem stejně podle stejného měřítka". To je forma spravedlnosti, která může podle okolností stát v příkrém rozporu se spravedlností směnnou jak plyne z předchozích příkladů. Podle tohoto pojetí je spravedlivé, aby hladovějící dostal chleba od toho, kdo má dostatek. V praxi se tato spravedlnost výrazně projevuje v koncepci tzv. sociálního státu - tedy zdravotní a sociální solidarita, důchody, nemocenská, podpory v nezaměstnanosti, přídavky na děti apod. Na tuto podobu spravedlnosti lze zjednodušeně hledět také jako na spravedlnost, kterou má naplňovat zákonodárce.
Svým způsobem geniální spojení obou forem spravedlnosti přinesl v r. 1961 H. L. A. Hart, když napsal, že spravedlnost v praxi znamená zacházení se stejnými případy stejně a s různými různě. Tato definice je všeobecně uznávána a příjmána, i když i ona má svá úskalí. Toto zdánlivě jednoduché a samozřejmé pravidlo je samo o sobě pouze prázdnou formální poučkou. V praxi je totiž třeba stanovit, které podobnosti a různosti mají pro rozhodování význam a zde už se názory opět různí.
Jiné moderní inspirativní pojetí spravedlnosti přinesl v r. 1981 J. Habermas. V době zásadních morálních konfliktů, které přináší moderní civilizace, nehledá Habermas nějaké absolutně platné principy spravedlnosti, ale ptá se na podmínky tvorby názoru na to, co je spravedlivé. Zjednodušeně řečeno, spravedlnost je pro něj výsledkem spravedlivé komunikace, výsledkem morální argumentace mezi rovnými účastníky diskuze.
Do třetice moderních přístupů k spravedlnosti uvedu teorii, se kterou přišel J. Rawls roku 1971. Východiskem je mu představa, že by se člověk na okamžik ponořil do stavu zapomnění, kdy by nevěděl nic o svém společneském postavení, nevěděl by zda je muž, žena, dospělý, dítě, chytrý, hloupý, chudý, bohatý, zdravý, nemocný, zaměstnaný, uvězněný, zkrátka vůbec nic. V tomto stavu by pak měl člověk navrhnout takové uspořádání společnosti, které by pociťoval jako spravedlivé ať už by procitl na jakékoli společenské pozici. Smyslem je navodit v pozorovateli uměle spravedlivé rozpoložení tak, aby ve svém vlastním zájmu "těm nahoře" upřel část výhod pro případ, že by se ocitl "dole". Z této pozoruhodné představy Rawls dovodil dva základní principy své teorie spravedlnosti:
1) Každý má právo na co nejširší svobodu slučitelnou se svobodou všech ostatních.
2) Nerovnost je přípustná jedině za předpokladu, že ji lze spojovat s rozumným očekáváním, že bude ku prospěchu každému a za předpokladu, že ji lze spojovat s postavením, které je přístupné všem.
Tolik tedy nejzákladnější rozpory pojmu spavedlnost. Toto téma jsem si předběžně vyhlédl jako téma své diplomové práce. Nehodlám s konečnou platností rozlousknout její záhadu, ale chci nabídnout nový, zřejmě dosud neprobádaný, úhel pohledu. Tak to zatím nebudu prozrazovat a uvidíme, co na to řeknou páni profesoři.
