MOC
Možnost přimět jiného k určitému chování i proti jeho vůli.
Ať už se nám to líbí nebo ne, moc je neodmyslitelným spojencem práva. Můžeme vést dlouhé diskuze o kvalitě toho kterého právního systému či jeho jednotlivých ustanovení, nicméně pokud není právidlo chování podloženo možností jeho nedobrovolného vynucení, jedná se žel pouze o lepší či horší radu do života, nikoli však o právní normu. Moc vynutit právo však plyne z ještě vyššího oprávnění a sice z moci tvořit právo - ukládat adresátům závazná pravidla chování.
Moc je klíčovým problémem jakéhokoli organizovaného lidského společenství ať už je její přítomnost opatrně skrývána (demokracie) nebo pokud je okázale demonstrována (diktatura). V moderním demokratickém právním státu je moc formálně v rukou lidu (Čl.2 Ústavy ČR), který ji vykonává prostřednictvím strátních orgánů - přesně tak, jak o tom v roce 1762, v předvečer Francouzské revoluce, snil a psal J. J. Rousseau ve slavném spisku O společenské smlouvě.
V právním státu je veškerá činnost státu upravena zákonem a především problematika samotné státní moci. Tím se vpodstatě liší republika od monarchie - v monarchii stojí státní moc nad zákonem a pouze normuje chování svých poddaných, zatímco republika normuje i svou vlastní státní moc. V moderním demokratickém právním státu tedy právo dodává moci legitimitu a moc dodává právu vynutitelnost.
DĚLBA MOCI
Z předchozích odstavců vcelku jasně plyne, že vláda práva vyžaduje silný stát - státní moc. Tam, kde je není státní moc důsledná, nemůže být důsledná ani vláda práva. Dobře fungující právní stát tedy musí být suverénní jak navenek, tak dovnitř. Má to ale jeden háček. Lidi jsou lidi, takže silná moc státu je sice schopná efektivně vynucovat právo, na druhou stranu je ale náchylná k zneužívání, k státní libovůli a k útlaku těch, jimž měla původně sloužit. Tento problém se už ve starověku řešil vcelku jednoduše - oslabovala se moc státu jak jen to šlo. Celý středověk vpodstatě znamenal křehkou rovnováhu mezi vládou a bezvládím. Jakmile se státní moc převážila a vyvinula feudální absolutismus, netrvalo dlouho a státní utlak vyvolal zpětný ráz v podobě vlny buržoazních revolucí. Problém té doby by šel zjednodušeně vyjádřit takto - jak to udělat, aby byl stát silný a přitom, aby nebyla státní moc zneužita. Řešení se vynořilo několik. To nejslavnější, nejcitovanější a zejména nejživotaschopnější předestřel v r. 1748 Ch. L. Montesquieu ve stěžejním díle O duchu zákonů.
Konept je znám jako dělba moci. Moc ve státě je rozdělena mezi tři nezávislé složky - moc zákonodárná (parlament), moc výkonná (vláda a prezident) a moc soudní (ústavní soud, obecné soudy). Každá složka je nadána souborem ústavně zakotvených oprávnění a povinností vůči zbylým dvěma, což má zajistit potřebnou rovnováhu sil ve státě. Toto základní rozdělení státní moci je s různými odchylkami a různou mírou důslednosti uplatňováno prakticky ve všech současných demokratických státech - Česká republika není vyjímkou.
Principy dělby moci je zakotven českém právním řádu v tomto ustanovení:
Čl.2 Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
V době komunistického režimu tyto tři složky sice taktéž formálně existovaly, ovšem fakticky byla veškerá státní moc soustředěna v rukou čelných představitelů vládnoucí komunistické strany, resp. mimo území státu - v Moskvě. Uzákoněný princip dělby moci žel nemůže sám o sobě efektivně zajistit skutečnou dělbu moci ve státě. Rozhodující je vždy vůle hlavních mocenských proudů tuto právní konstrukci respektovat - tedy respektovat princip právního státu.
OMEZENÍ LIBOVŮLE STÁTNÍ MOCI
Napsal jsem, že právo dodává moci legitimitu. Lze to chápat ve dvojím smyslu. Jednak právo zakotvuje a chrání pevně danou proceduru, kterou státní moc dostává politickou legitimitu - tedy v demokracii volby. Druhý smysl tkví v konkrétním obsahu onoho práva. Zde je třeba, více než kde jinde, vidět v právu zejména "ideu spravedlnosti", tedy vyšší ideál, který přesahuje samotnou faktickou státní moc. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by právem pouze to, co za právo prohlásí libovůle zákonodárce - takové právo se pak může velmi snadno stát "zákonným bezprávím" (jak to např. ukázal vývoj v nacistickém Německu). Idea spravedlnosti je tím, co omezuje zvůli státu nikoli mocí fyzickou ale autoritou své obecně respektované vyšší pravdy.
Zde se dostáváme k obecně příjmanému a draze vykoupenému poznatku, že právní řád nemůže být pouze logickým systémem, který je možno naplnit jakýmkoli obsahem, ale že právní řád, hodný tohoto označení, musí mít v sobě zabudovány vyšší morální principy, kterými sám sebe ochrání proti zneužití. Takové principy jsou dnes nadto zakotveny v mnohostranných mezinárodních smlouvách jimiž je dotyčný stát vázán a které jsou respektovány širokým mezinárodním společenstvím.
