STÁT
Zdánlivě jednoduchý pojem. Stát je v dnešní době poměrně jasně vymezený fenomén a všichni přibližně tušíme, oč se jedná. Z dnešního pohledu můžeme na kdejaký společenský útvar v dějinách vstahovat kritéria státu, ovšem tehdejším lidem, kteří v takovém útvaru žili nebo žijí, by to nejspíš nic neříkalo. Něco jiného byl stát ve starověkém Řecku, něco jiného byly orientální říše, něco jiného středověká evropská království a něco jiného je moderní demokratický právní stát. V současnosti je prakticky celý zemský povrch rozparcelován mezi různé státy, ovšem mnohé z těchto státních útvarů jsou spíše jen pozůstatkem koloniální éry, jsou evropským vývozním artiklem, jsou nepodařenými kopiemi státu evropského typu, mají vlajku, hymnu, ústavu, hranice, úřednictvo ... ale tím podobnost končí. Ustavení těchto států si vynutila mnohem spíše celosvětová mezinárodní situace než samotné místní poměry, které by dospěly ke vzniku státu. Inu, a podle toho to pak v takových státech vypadá.
CO JE TO STÁT
Pojem "stát" poprvé použil N. Machiavelli ve svém útlém, ale vlivném spisku Vladař. Co to ale přesně je, to neřekl - on to totiž ve své době (16.stol.) ani dost dobře říct nemohl. Jednak státy v dnešním smyslu ještě neexistovaly a druhak neexistoval potřebný pojmový aparát.
Všeobecně příjmanou charakteristiku podstaty státu, tzv. tříprvkovou, vytvořil okolo roku 1900 slavný německý právník a státovědec G. Jellinek. Podle této definice se každý stát musí nutně skládat z těchto prvků:
1) území
2) obyvatelstvo
3) státní moc (resp. vůle být státem)
Stát lze chápat i jako instituci. Specifickou společenskou instituci, která má určité vlastnosti (univerzalita, legitimita, legalita), a která plní určité funkce (výkon veřejné moci, tvorba a prosazování práva, zajišťování základních podmínek existence společnosti, péče o obecné blaho, správa věcí veřejných, prosazování cílů státu dovnitř i navenek, úloha suverénního subjektu na mezinárodní scéně, ochrana základních práv a svobod a další).
Historicky je v životě jakékoli společnosti považována za vznik státu chvíle, kdy je ve veřejném životě rozbita rodová struktura a je nahrazena umělou organizací. Typicky nové místo zaujímá hierarchie vojenská nebo majetková, zpravidla obojí. Náboženství také nezůstává stranou.
Z pohledu práva je stát tvůrcem, nositelem a ochráncem právního řádu. V právním státě je pak stát teoreticky pouze tím, co stanoví právo.
Naproti tomu, v právních vztazích vystupuje stát jako právnická osoba. Pokud působí na poli vřejného práva, je stát v nadřazeném postavení vůči ostatním subjektům. Ovšem na kolbišti soukromého práva je stát subjekt jako každý jiný. Zde má rovné postavení vůči ostatním subjektům a stejně jako oni je pouhým adresátem svých vlastních právních norem.
Politicky je stát reprezentantem a vykonavatelem moci (na daném území, vůči danému obyvatelstvu). Přirozeným nositelem moci je lid. Lid hodlá sám sobě vládnout, čehož ve své mnohosti není schopen bez organizované struktury. Tak onu svou přirozenou moc deleguje lid na instituci zvláště k tomuto účelu vytvořenou a udržovanou - na stát.
Ze sociologického hlediska je stát garantem (a do jisté míry i platformou) veřejného života společnosti. Pojetí, která ztotožňovala společnost a stát jsou již, zdá se, překonána (fašismus, komunismus).
VZNIK STÁTU
Pokusme se zodpovědět otázku "kdy vzniká stát". Možná pak lépe pochopíme jeho podstatu. Tušíme, že se pohybujeme na poli mezinárodního práva. Laický názor obvykle zní nějak takto - stát vznikne, když jej uznají ostatní státy; když jej uznají sousední státy; když je vyhlášen; když přijme ústavu; když se zapíše do nějakého světového seznamu států; když je ustaven první parlament apod. Civilizovaný laik je totiž zvyklý, že právo důsledně upravuje všechny důležité aspekty každodenního života. Snad tedy proto se mu bude zdát nepochopitelné, že pro tak důležitou otázku, jakou je vznik státu, neexistují žádná pravidla. Ano je to tak. Uvědomme si, že prvotní společenská realita je chaos, a že k nastolení řádu musí existovat nějaká uznávaná autorita nadaná potřebnou schopností (mocí) řád prosadit. Na mezinárodní scéně jsou všechny státy ze své samé podstaty v rovném postavení. V konkrétních situacích mohou být pochopitelně některé státy vlivnější než jiné, ale formálně jsou všechny suverénní, rovné. Znamená to, že neexistuje žádná formálně nadřazená autorita, která by určovala pravidla pro vznik a fungování státu. Nikde není napsáno, že stát vzniká tehdy a tehdy, tak a tak. Nezáleží ani vůbec na tom, zda jej uznají ostatní státy - to je pouze věc diplomacie. Stát fakticky vzniká sám od sebe. Rozhodující je vůle být státem, kterou má určité obyvatelstvo na určitém území. Vyhlášení státu je sice významná událost, sama o sobě však ještě neznamená, že stát opravdu fakticky vznikl - váhu tohoto okamžiku ukáže zpravidla až další vývoj a teprve zpětně se na vyhlášení státu hledí jako na vznik státu de iure (podle práva). Další existence státu pak vůbec nezávisí na dodržení nějakých mezinárodních regulí, ale na faktické schopnosti udržet se jako stát - na schopnosti uhájit svou suverenitu.
SUVERENITA STÁTU (SVRCHOVANOST)
Veledůležitý pojem. Bez ní není stát de facto státem. Je to základ pozice státu jak na mezinárodní scéně, tak ve vnitrostátních záležitostech. Suverenita je klíčová vlastnost státní moci. Suverénní státní moc je:
1) neávislá na jiné moci
2) výlučná, tzn. je pouze jedna jediná, vedle ní není ve státě žádná jiná; výsostná
3) neomezená co se týče uplatňování
PRÁVNÍ STÁT
Další hojně užívaný pojem. Zjednodušeně řečeno jde o stát, kde vládne právo, kde veškerá činnost státu je regulována právem, kde nelze užít veřejnou moc bez legálního zmocnění. Právní stát je stát, který důsledně respektuje své vlastní zákony.
Základní principy právního státu zakotvují v ústavním pořádku České republiky tato ustanovení:
Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.2
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl.2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
VÝVOJ STÁTU V EVROPĚ
Nepominutelnou kapitolu ve vývoji státu tvoří starověký Řím. To byl státní útvar se vším všudy a na dlouhá léta nedostižný vzor pro celou Evropu středověku. Nemám odvahu se jím v tuto chvíli blíže zabývat. Více k Římu a římskému právu zde. Nyní pojďme rovnou k tomu, co se dělo po jeho pádu.
Evropské státy ranného středověku připomínaly dnešní stát jen vzdáleně. Moc byla formálně v rukou panovníka, který objížděl své území se svou družinou. Fakticky ovšem stát existoval pouze tam, kde byl zrovna panovník, mnohdy jen v jeho nejtěsnější blízkosti. Takové ranné říše neměly a nemohly mít nějaké pevné hranice a jejich obyvatelstvo mnohdy ani nevědělo, že patří do nějakého státu - oni tam totiž ani vpodstatě nepatřili. Více o středověkém feudálním státu zde
Postupem času se dařilo v některých částech Evropy konsolidovat moc natolik, že vznikaly pevnější celky (typicky Anglie, Francie, ale třeba také České království). Naproti tomu na území dnešního Německa panovala po dlouhá staletí tzv. feudální rozdrobenost, která byla překonána vpodstatě až v předvečer první světové války. Podobně na tom bylo území dnešní Itálie. Dalším vývojovým stupněm státu byl na některých územích Evropy feudální absolutismus. To už je možné hovořit o státu, který se do jisté míry podobal římské říši a dnešnímu státu (viz. [údajný výrok Ludvíka IV., krále slunce "Já jsem stát."). V tuto chvíli byl evropský stát srovnatelný s tzv. orientálními despociemi, ovšem vývoj se nezastavil, přišla revoluce a vznikla rebulika. Jméno je z latinského res publica, což znamená věc veřejná a což prozrazuje, že stát už nebyl formálně panovník, nýbrž veřejnost, lidé, občané - vláda lidu, lidem a pro lid (Lincoln). Teď teprve můžeme mluvit o státu v dnešním smyslu, o republice, o vládě práva - o čistě evropském vynálezu. Jiná civilizace na světě, pokud víme, nikdy k tomuto stádiu nedospěla. V takřka čisté podobě se tehdejší evropské myšlenky uskutečnily v Americe při vzniku USA. Evropskou zvláštností byla všudypřítomná idea a vzpomínka na starověký Řím a snaha napodobit velikost zaniklé říše. Vpodstatě až 20. století a světové války přinesly Evropě definitivní odpoutání od starověké minulosti a sebevědomí vlastní existence a významu teď a tady.
