DEMOKRACIE
Výňatek ze seminární práce ústavní právo - státní cíle v ústavě.pdf
Demokracie patrně neznamená přímo svobodu, ale pouze svobodu neustálého hledání optimálního řešení. Člověk jako svérázný tvor čelí nejistotě budoucnosti tím, že ji sám aktivně utváří, přičemž cílem jeho snažení je cosi jako spokojenost. Ba dokonce připadá mi, že člověk má bytostnou potřebu být svým rozhodováním účasten na svém štěstí, že vláda nad věcmi svými, ať už domnělá nebo skutečná, je patrně jedním z prvků lidské spokojenosti. Tato mírně ješitná člověčí vlastnost jako by byla s tichou samozřejmostí analogicky vztažena i na celou společnost. Čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR nám říká, že lid je zdrojem veškeré státní moci, čl. 6 zase že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny. Těžko si představit, že by v základech těchto vět nebyla víra v možnosti společnosti vlastní vůlí ovlivnit běh světa ve svůj prospěch. Domnívám se, že toto je „lesk a bída“ demokracie a lidského snažení vůbec.
Demokracie sama o sobě negarantuje správné řešení problémů, za to by však měla garantovat podmínky pro svobodné nalézání správných řešení. Zde se konečně, i když trochu nenápadně, objevuje skrytá moudrost demokracie. Ona připouští a svými zárukami v podstatě mlčky předpokládá, že většina se mýlí.
Domnívám se, že právě toto je moment, který demokracii posouvá na vyšší vývojový stupeň formy vlády oproti všem předchozím používaným. Tím vlastně říká, že kritériem optimálnosti řešení problémů není spokojenost určité vládnoucí vrstvy, dokonce ani jedné žijící generace, ale všeobecná spokojenost s životem abych tak řekl napříč věky, tedy skutečné objektivní společenské beneficium.
Pluralita názorů - tato živná nejistota demokracie - musí však mít svůj pevný rámec v právu. Právo nemůže poskytovat garanci správnosti myšlenky, to je Jistě věc veřejnosti, věc politická. Nicméně právo by mělo v demokracii zajistit nejlepší možné podmínky pro vytváření a konkurenci myšlenek a mělo by posléze být schopno myšlenky vyjádřit způsobem, který by nevzbuzoval pochybnost. Ve chvíli, kdy společnost dospěje ke shodě, že určité postupy a hodnoty zasluhují normativnost, vyzvedává je z oblasti každodenních sporů a dává jim podobu práva. Těm elementárním pak podobu ústavy. Tak vzniká základní společenský konsensus - elementární podmínka fungování demokracie.
DEMOKRACIE VE SVĚTĚ
aneb dobro nelze nikomu vnutit
V tomto odstavečku bych se rád distancoval od ideje demokracie násilně vnucované zvenčí. Je to jen pozlátko asgrese, falešná doktrína o tom, že učíme jiné národy samy sobě vládnout. Bylo už toho mnoho napsáno o tom, že demokracie evropského typu může fungovat jen za vhodných společenských podmínek - musí existovat základní společenská shoda, občanská společnost, demokratické politické strany, obecné zřeknutí se násilí atd. (viz. níže). Stačí si uvědomit jak bolestná byla cesta k demokraci v samotné Evropě a že teprve v USA, tzv. na zelené louce, bez historické zátěže, se demokracie uskutečnila relativně hladce. Je zcela pomýlené hlásat, že lze přeskočit 200 let vývoje, vzít demokracii jako univerzální instantní kolektivní štěstí a silou ji prosadit kdekoli na světě. Vždyť co je to za demokracii, kde lidé nevolí mezi politickými stranami, ale mezi dvěma či třemi diktátory? Co je to za demokracii v regionu, kde vedle sebe žijí dvě znesvářená etnika a vítězství jednoho ve volbách znamená potencionální vyhlazení druhého? Celé to připomíná násilné šíření křesťanské víry. Co je nám jasné v historii, nejsme schopni vidět dnes. Že by to dnešní světové velmoci nevěděly? Že by neuměly číst? Navíc si asi pořád ještě dostatečně neuvědomujeme, že blahobyt tzv. západní civilizace byl ve značné míře vykoupen potem a krví kolonií po celém světě, amerických černých otroků, dnešních čínských otroků a já nevím koho všeho ještě. Demokracie v tzv. zemích třetího světa je iluze. Štěstí totiž asi opravdu nelze nikomu vnutit. Vnucené dobro přestává být dobrem a stává se zlem.
Něco málo k tomi i zde.
ZÁSADY DEMOKRACIE
Z předchozích odstavců doufám jasně plyne, že demokracii nepovažuji za světonázor nebo snad za ideologii. Mnohem spíše v ní vidím proceduru hledání řešení, vidím v ní platformu pro hledání směru v daném místě a čase.
Demokracie neznamená zdaleka jen vládu většiny, jak se mnohdy při letmém pohledu může zdát. Aby se jednalo o demokracii v moderním slova smyslu, musí být dodržena ještě řada dalších zásad, neméně důležitých. Z tohoto důvodu např. nepovažujeme starořecké polis za skutečné demokracie. Původ slova demo (lid) a krato (vládnout) sice pochází z Řecka a charakterizuje demokracii jako vládu lidu, ovšem v praxi řeckých států to znamenalo pouze vládu vůle většiny a tím pádem mnohdy i zvůli většiny. Neexistoval princip ochrany menšiny, princip respektování plurality názorů. Ve starořecké polis platilo, že vítěz bere vše. Moderní demokracie v právním státě musí respektovat tyto zásady:
1) vláda většiny
V daném místě a čase vytvořená většina má právo vládnout, má právo chovat se jako většina. Vůle většiny je rozhodující. Demokratický princip, neboli princip rozhodování většiny je obecně příjmán jako nejspravedlivější z možných způsobů jakéhokoli kolektivního rozhodování (A. Lincoln). Je to prostředek dosažení konečného rozhodnutí při střetávání názorů. Nespravedlnosti principu většinového rozhodování mají v opravdové demokracii korigovat následující zásady.
2) ochrana menšiny
Zásada velmi nenápadná, o to však důležitější. Většina nemá právo zlikvidovat menšinu, ale naopak povinnost menšinu respektovat a chránit. Vůle většiny nemůže znamenat zvůli většiny. Většina je v demokracii povolána, aby rozhodovala v zájmu všech a nikoli pouze ve svém zájmu většiny. Připomenu větu z předchozí kapitoly: Co je to za demokracii v regionu, kde vedle sebe žijí dvě znesvářená etnika a vítězství jednoho ve volbách znamená potencionální vyhlazení druhého?
V základním principu není myšlena ani tak národnostní nebo etnická menšina, ale především názorová menšina. Nikde není dáno, že se většina nemůže mýlit. Nikde není dáno, že co je dnes pravda nemůže být zítra omyl a naopak. Menšině musí být zachována možnost stát se většinou.
Typickým příkladem projevu této zásady může být to, že v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR nezasedá výlučně pouze vítězná strana, ale všechny strany reprezentující jistý významný počet voličů. Sněmovna je tak obrazem rozložení politických sil ve společnosti - zásady poměrného zastoupení.
Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.6
Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.
Čl.18
(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení.
3) vláda na čas
Je žádoucí a spravedlivé, aby se v pravidelných časových intervalech (volební období) ověřoval poměr mezi většinou a menšinou. Během tohoto času se totiž může stát, že většina se stane menšinou a naopak. Menšině musí být pravidelně dávána příležitost stát se většinou. V praxi se projevuje v časovém omezení funkčního období vrcholných ústavních orgánů, resp. v pravidelném opakování voleb.
4) vyloučení násilné vlády
Není možné vládnoucí většinu, třebas už jen nominální, zbavit vlády, respektuje-li demokratické zásady. Kdo se dostal k moci legální cestou a ctí zásady demokracie, má nezpochybnitelné právo u moci zůstat a může být nahrazen opět jen legální demokratickou cestou.
Do politické soutěže může vstoupit pouze ten, kdo uznává její základní pravidla. Fungování demokracie tak předpokládá určitý základní všeobecný konsensus (shodu) všech politických sil na základních pravidlech politické soutěže. Pravidlem čislo jedna je zřeknutí se násilí jako prostředku prosazování politických zájmů.
Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.5
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Draze zaplaceným poučením v tomto směru je předválečné právo. Tehdejší ústavy vyspělých států záměrně nezakotvovaly žádné vyšší morální hodnoty a měly čistě logický praktický procedurální charakter. To v Německu umožnilo vzestup nacistů k moci zcela legální cestou. Demokracie v tehdejším pojetí byla naprosto bezbranná a to i v situaci, kdy nacistické špičky již před volbami ohlašovaly, že jakmile budou u moci, odstraní veškeré demokratické základy státu a nastolí diktaturu. Z tohoto důvodu se po druhé světové válce obnovují přirozenoprávní názorové proudy a do demokratických ústav jsou zabudovávány ustanovení, které vylučují likvidaci demokracie a popření základních lidských hodnot tzv. legální cestou.
5) právo na odpor
Když vládnoucí většina přestane respektovat zásady, podle kterých vznikla, mohou občané jako krajní prostředek vypovědět poslušnost. Jestliže má občan právo volit ústavní orgány, má také právo očekávat, že tyto orgány budou řádně plnit své poslání. Tohoto práva nelze zneužívat v situaci, kdy se politické dění v zemi pohybuje na hranici demokratických principů. Ohrožení či porušení demokratických základů státu musí být zásadní, zcela zjevné a mimo jakoukoli diskuzi. Je to právo demokraticky smýšlejícího národa na sebeobranu. Naše ústava navíc připouští právo na odpor teprve v situaci, kdy je použití jiných zákonných prostředků znemožněno.
Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl.23
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.9
(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Historicky bylo "právo na odpor" poprvé legalizováno v r. 1215 v Anglii ve slavném dokumentu Magna Charta Libertatum, jímž si tehdejší šlechta a svobodní lidé vynutili na králi Janovi respektování základních práv a svobod. Není bez zajímavosti, že právě do tohoto období je kladena legenda o Robinu Hoodovi. Slavného zbojníka lze v této souvislosti chápat jako personifikaci práva na odpor, které se tak skrze mýtus stává neodmyslitelně součástí ducha Anglie. Pozoruhodné je obzvláště to, že Robinův zbojnický mýtus končí uznáním Robinových skutků a práv samotnou státní mocí (král Richard Lví Srdce). To je podstatný rozdíl od zbojnických mýtů našich luhů a hájů, kde zbojníci vždycky dopadnou špatně (Jánošík, Kozina, Nikola Šuhaj, Dalibor). V našich legendách státní moc zásadně nehledí na pohnutky prostého lidu - to je zase motiv, který je patrně součástí duše Středoevropana. Tento drobný postřeh vypovídá překvapivě mnoho o rozdílech mezi oběma částmi Evropy. Magna Charta je doposud všeobecně uznávána jako základ nepsané ústavy Velké Británie.
