ŘÍMSKÉ PRÁVO
Římské právo představuje pro právníky dneška velký a vpodstatě nenapodobitelný fenomén. Na právnických fakultách je tradičně vstupní branou ke studiu celého práva. Není to však nějaká staromilská romantika, ale praktická nutnost. Pokusím se zde v krátkosti vysvětlit, proč zrovna právo dávno zaniklé starověké říše zůstává pro právníky i po mnoha staletích tolik zajímavé a důležité. Není to rozhodně kvůli množství právních předpisů...
Výňatky z referátu římské právo - recepce římského práva v německu.pdf
a z mého skromného cestopisku Cesta (z města do města) 2007.
Ležící pozůstalost (hereditas iacens)
Na mostě k Andělskému hradu stačí pohlédnout vlevo a spatříte v dálce sídlo papeže - druhé dějství Říma, odvěkého mocenského centra Evropy. Přibližně 500 let př. Kr. starověký Řím fatálně vykročil z kruhu starověkých metod vládnutí, když namísto víry a kultu zavedl vládu rozumu a práva. S touto koncepcí ovládl obrovská území a vytvořil celou novou civilizaci. Když se stavba římského státu zhroutila vlastní vahou, skomírající duch moci se uprostřed trosek intuitivně opět chopil starých pohozených otěží, vhodných k vedení nevzdělaných hord. Nový řád spočinul, tak jako kdysi, na víře a kultu. Začal středověk - éra vlády křesťanství. Rozum a právo zůstalo v knihách. Trvalo dalších tisíc let než byl náš svět připraven převzít „ležící pozůstalost“ římské civilizace. Ztracené knihy byly nalezeny, myšlenky oživeny a mýtus dávné říše se uskutečnil - přímo v nás.
Digesta a Gaius
Roku 1070 po Kr. byl v italské Pise objeven rukopis zákoníku zvaného Digesta seu Pandectae (později vyšel tiskem jako Corpus Iuris Civilis). Digesta nechal sepsat roku 530 po Kr. východořímský císař Justinián jako sbírku výpisků z děl uznávaných klasických římských právníků v rozmezí přibližně od 2. stol. př. Kr. do konce 3. stol. po Kr. Vedlejším účelem kodifikace bylo zachovat myšlenkové bohatství klasického římského práva, které v té době již nenávratně patřilo minulosti. Sbírka r. 533 po Kr. vstoupila v platnost jako zákon pro byzantskou říši. Jde o dílo vskutku úctyhodné jednak svým rozsahem (cca 50 svazků), ale zejména svým obsahem. Jako platný zákoník neměla Digesta valný dějinný význam, avšak nesmrtelnost si získala především coby nadmíru bohatý pramen poznání klasického římského práva. Na Digestech vyrostla celá právní věda středověku a koneckonců i novověku.
Dalším velkým impulsem a pramenem pro studium římského práva bylo objevení Gaiových Institucí ve Veroně r. 1816. Šlo o slavnou a velmi oblíbenou učebnici římského učitele a právníka, hojně citovanou v Digestech a v dalších právních pramenech. Gaius vyniká srozumitelným podáním, avšak nedosahuje hloubky svých velkých současníků. Pro dějiny právní vědy je však nalezený rukopis nedocenitelný, protože je jediným dílem klasického římského práva, které se zachovalo téměř úplně.
Originální latinské texty Gaia i Diegest lze dnes běžně najít na internetu. Obě díla existují v překladech do angličtiny a dalších světových jazyků. Do češtiny byl zatím přeložen pouze Gaius. Objemná Digesta doposud na svého českého překladatele čekají. Svou roli v tom jistě sehrála i skutečnost, že kumunistický režim příliš studiu římského práva nepřál - měl k tomu své dobré důvody, jak vyplyne z dalších odstavců.
Tajemství dokonalosti
Římské právo je považováno za rozhodující činitel pro vznik novodobé právní vědy - pro vývoj moderního právního myšlení a představ o právu. Význam Digest a Gaia není v tom, že by v nich byla zachycena nějaká geniální univerzálně platná právní ustanovení. Nejcennějším odkazem římských právníků nejsou totiž předpisy, ale jejich právní myšlení. Je to do značné míry způsobeno zvláštní okolností tehdejšího právního života, kterou si dnešní civilizovaný člověk dokáže představit jen stěží a která je svým způsobem neopakovatelná. Římské právo soukromé totiž dospělo ke své příslovečné dokonalosti jinou než legislativní cestou - tedy jinak než tak, že by je zdokonalovalo vydávání stále lepších a lepších zákonů. Digesta dokumentují především skutečnost, že v klasickém římském právu byla právní věda přímým pramenem soukromého práva, podávají svědectví o způsobu jakým s právem pracovali římští právníci, kteří byli současně představiteli soudobé právní vědy. Klasické římské soukromé právo nevytvářeli politikové, ale přímo právníci a každodenní praxe. Digesta nezprostředkovávají právní představy nějakého vládce nebo proroka, ale právní představy římských právníků, tedy představy nezávislého racionálního myšlení. To bylo důvodem jejich takřka magické přitažlivosti pro středověkou vzdělanost. A koneckonců pro vzdělanost v jakékoliv době.
Mramorová spravedlnost
Právní konstrukce starověkého Říma vykazují mnohem větší stabilitu než mramorové sloupy římských chrámů. Nebylo to právo sepsané někde v kanceláři u stolu. Bylo to právo vybroušené tlakem každodenního užívání, kde kritériem správnosti řešení nebyla politika nebo víra, ale jemná vyváženost protichůdných osobních zájmů - tedy spravedlnost, vyleštěná životem jako mramor. Kvalita římského práva netkví (jak by si mohl někdo myslet) v mnohomluvnosti či v množství a komplikovanosti ustanovení, ale naopak v myšlenkové přímočarosti a eleganci, s jakou římští právníci řešili nejrůznější právní problémy, v eleganci, o jaké si dnešní (a nejenom naše české) psané zákony mohou nechat jenom zdát. I po staletích nám nezbývá než tiše obdivovat výstižnost a čistotu starých právních definic a pouček, z nichž mnohé zůstávají doposud nepřekonány. Inspiruje nás subtilnost a logická důslednost řešení nejkomplikovanějších právních otázek, jaké přinášela tehdejší doba, ale také otázek nadčasových, které v různých obměnách vystávají v každé civilizované společnosti a vyvstávají před námi i dnes. Staré římské právo nám však na žádnou otázku dneška nezanechává nějakou absolutně platnou odpověď, zanechalo nám toliko inspiraci pro způsob hledání své vlastní dnešní odpovědi. Je to jako s tím hladovým a rybou - lépší než chtít rybu je chtít umět rybařit.
To co se děje dnes, že se vydávají neprůhledná mračna rychle se měnících předpisů, to nemá s ideou práva a mramorové spravedlnosti mnoho společného. Naopak to připomíná situaci, kdy jeden hanebný římský praetor pověsil na foru novou vyhlášku tak vysoko, že si ji občané nemohli přečíst ...
