PRÁVNÍ ZÁSADY (PRINCIPY)
Inu, je něco mezi nebem a zemí. Je něco nezpochybnitelné, co platí bez ohledu na vůli lidskou. Je něco, co stojí v zákledech každého spravedlivého právního řádu a čemu se říká "právní principy" popř. "právní zásady" Někteří autoři rozlišují mezi principy a zásadami, pro naše účely však taková jemnost není nutná. Říká se, že právní principy prozařují celým právním řádem, že jsou jeho východiskem a kritériem, vůdčí idejí. Někdy bývají výslovně vyjádřeny v právním předpisu, jindy jsou nepsané, ovšem bez ohledu na to platí vždy - ze své vlastní podstaty. Bývají řazeny mezi prameny práva, ovšem konkrétní pravidlo chování neobsahují, bývají vysoce abstraktní - také se jim říká "normy bez konrétní výpovědi". Mám za to, že právník a také laik by si měl být vědom a ctít především tyto pilíře práva. To ony ukazují směr, kterým se pak ubírá či neubírá konkrétní právní úprava. Konkrétní normu každý snadno vyčte z předpisu, ovšem bez alespoň intuitivní znalosti principů, na kterých onen předpis stojí, povrchní pozorovatel jen stěží odliší správný výklad normy od chybného. Při tom všem však nikdy prosím nezapomínejme, že právní principy nejsou hodnotami samy o sobě, nejsou samoúčelem, nejsou to dogmata ani vyšší cíle, ke kterým by se právní úprava upínala - i ty nejvyšší právní principy jsou pořád jen a jen nástroje, které mají sloužit k dosažení jediného, k dosažení spravedlnosti.
PRINCIPY A PRAVIDLA
Je několik logických rozdílů mezi pravidlem a principem. V r. 1977 si toho povšiml pan Dworkin.
1) Pravidlo se uplatní vždy při splnění předepsaných podmínek. Kdežto princip podmínky uplatnění nepředepisuje, pouze vytváří hledisko určité argumentace.
2) Pravidla jsou utříděna podle důležitosti. Naproti tomu principy takto uspořádány nejsou, protože v sobě již nesou dimenzi důležitosti.
3) Dvě právní pravidla, která jsou v rozporu, se navzájem vylučují. Nemohou platit obě zároveň, něco je buď dovoleno nebo zakázáno, platí jedno nebo druhé. Rozpor mezi pravidly znamená logický rozpor a lze jej odstranit jedině tak, že jedno z pravidel pozbude platnosti. Ovšem principy mouhou směřovat proti sobě aniž by se navzájem vylučovaly, nejsou v logickém rozporu. Princip nemůže být vyloučen jiným principem, platí pořád, avšak v různé míře, v různé intenzitě. Dva principy v rozporu se nevylučují, ale poměřují. Jde o posuzování proporcionality. V konkrétním ustanovení zákona je možné zásadu tzv. prolomit, musí to být ale výslovně stanoveno a nijak to nepopírá obecnou platnost zásady všude jinde.
(Např. princip svobody vůle umožňuje smlouvu kdykoli vypovědět, zatímco princip právní jistoty požaduje, aby smlouva byla vždy dodržena. Proporcionálním řešením, které v sobě slučuje oba protikladné principy, je stanovení přesných podmínek, za kterých může být smlouva vypovězena.)
ZÁKLADNÍ PŘEHLED
Jsou právní principy považované za zdroj práva vůbec, jiné jsou typické pro právo veřejné či soukromé a další mají význam dokonce jen pro speciální právní odvětví. Pokusím se zde o jejich přehled (bez jakéhokoli nároku na úplnost).
obecné zásady právní
obecné zásady "právně technické"
obecné zásady soukromého práva
zásady rodinného práva
zásady pracovního práva
zásady obchodního práva
zásady civilního procesu
zásady organizace soudů
zásady testního práva
zásady správního práva
OBECNÉ ZÁSADY PRÁVNÍ
princip spravedlnosti
Spravedlnost je první a poslední smysl a cíl jakéhokoli práva. Spravedlností by měl být prostoupen každý pramen práva, každý právní řád jakékoli době a každý okamžik zacházení s právem - tvorba práva, jeho výklad a uskutečňování. Bez spravedlnosti právo není právem (navzdory sarkasmu právníků). Bez spravedlnosti chybí důvěra v právo a bez důvěry nemůže právo nikdy dobře fungovat. Žádná moc totiž nebude mít nikdy tolik prostředků, aby dodržování práva trvale vynucovala pouze silou, pouze represí. Dobré fungování práva je vždy založeno na vnitřním přesvědčení o jeho spravedlivosti, na důvěře, a to prosím na důvěře oboustranné. Více zde.
neminem laedere (nikomu neškodit)
Zní to až naivně prostě, ale s jistou nadsázkou lze říct, že celé právo by si mohlo vystačit pouze s tímto jediným příkazem. Svým způsobem všechny právní normy vlastně jen rozvádí a konkretizují tuto jedinou zásadu. Kdo se v životě intuitivně řídí tímto principem, neměl by mít potíže s právem, tedy se skutečným právem hodným toho označení. Je to stará římskoprávní zásada. Je považována za funkcionální pramen práva. Znemená projev obecného principu ekvity. Sama o sobě totiž nevypovídá nic o právním postavení jedince - obrací se vlastně pouze k ostatním účastníkům právního dění. V soukromém právu tak představuje překonání jeho individualismu.
Zásadu neminem leadere výslovně vyjadřuje náš občanský zákoník (40/1964 Sb.) Svou velmi obecnou formulací si vynucuje jejím respektování prakticky v každém okamžiku našeho života. Jak ale plyne ze samé podstaty práva, tento příkaz by platíl tak jako tak i bez tohoto jeho výslovného vyjádření v textu zákona.
§ 415
Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
rovnost před zákonem
Plyne přímo z principu spravedlnosti. Právo platí pro všechny subjekty stejně. Tato zdánlivá samozřejmost je však výdobytkem buržoazních revolucí, teprve výdobytkem novověku. Znamená vyloučení privilégií a vyloučení přihlížení k příslušnosti ke stavu (šlechtic, poddaný) či společenské třídě. Právě tuto vlastnost novověké justice má symbolizovat páska přes oči bohyně spravedlnosti - dnes, když už je tato zásada zažita, bylo by možná záhodno, aby bohyně opět prohlédla. Porušení zásady rovnosti před zákonem indikuje, že právo není právem a že stát tkví v právním středověku.
zásada demokratismu
Prioritu mají práva jednotlivců (bez svobody jednotlivce není ani svoboda společnosti). Více k demokracii zde.
zásada humanismu
Člověk je na prvním místě. Člověk je smyslem práva. Dokonce ani sama spravedlnost sama o sobě není vlastně konečným cílem a účelem práva. Vše v právu se musí upínat k člověku a nikoli třeba k ideologii, k náboženství, k systému, ke společnosti apod. Právo nesmí v žádném okamžiku sopouštět ze zřetele jedince jako lidskou bytost.
zásada vyrovnanosti zájmů jednotlivce a celku
Úzce souvisí se zásasdou humanismu. Rovnováha musí být citlivě nastavena v každém aspektu působení práva. Konkrétní chápání správnosti nastavení nicméně plyne ze světonázoru zákonodárce.
zásada právní jistoty
Je spravedlivé, aby právo bylo předvídatelné. Je spravedlivé aby ten, kdo se na právo spolehne, kdo v dobré víře svěří své záležitosti pod ochranu práva, aby nebyl zaskočen nečekaným zvratem. Je to princip, který způsobuje, že právo se nerado mění, že tíhne ke stálosti a jen pomalu a neochotně se přizpůsobuje společenským změnámi. Tato tendence a velká devíza práva poněkud kontrastuje s tím, co od práva očekáváme dnes, totiž maximální pružnost a aktuálnost. Přehnaná přizpůsobivost se v právu vždy neblaze odrazí právě v nedostatku právní jistoty. Právní jistota je však nedocenitelná, protože je s ní spojeno něco, bez čeho se právo neobejde - důvěra.
Kupříkladu USA od svého založení nezasáhly do textu své ústavy, tzn. od r. 1787. Pouze připojují dodatky - sice četné, ale pouze dodatky. Neměnnost ústavy je pro Američany tak významnná hodnota, že raději snášejí nedokonalosti starého textu, než aby změnami snižovali jeho autoritu. Je to sice poněkud iracionální, ale tak prostě právo funguje.
Jiným dobrým příkladem může být právní obyčej, tedy nejstarší, takříkajíc předstátní pramen práva. Právní obyčej čerpá svoji sílu právě ze své neměnnosti a ze své dlouhověkosti - tedy pravý opak toho, jak funguje moderní psané právo, tedy že nový zákon ruší starý (zásada lex posterior derogat priori). Je pak otázka, zda s tím nesouvisí vytrácení důvery v právo.
OBECNÉ ZÁSADY "PRÁVNĚ TECHNICKÉ"
Tímto nezvyklým pojmem chci jen naznačit, že se tyto principy vztahují spíše k "zajištění chodu" práva, než k obsahu.
princip právního státu, zásada zákonnosti
Právní stát je základní předpoklad dobrého fungování práva v tom smyslu, jak se tu o něm bavíme. Stát, který nerespektuje své vlastní zákony není kompetentní spravedlivě požadovat jejich plnění po svých občanech. Právní stát je podmínkou naplnění ideje spravedlnosti.
Zakotvení právního státu v ústavním pořádku České republiky: Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl.2
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl.2
(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
nemo iudex in causa sua (nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci)
Soudce musí být nezávislý, nesmí být nijak propojen se zájmy stran sporu. Zásadní podmínka spravedlnosti rozhodování v jakémkoli soudním a podobném řízení, a ostatně i v každodenním životě.
ignorantia iuris non excusat (neznalost práva neomlouvá)
Formální podmínka obecné závaznosti práva. Závaznost práva nemůže být podmíněna vědomím o něm. V moderní době, kdy není v lidských silách znát dokonale celý právní řád, se uplatnění tohoto principu zmírňuje ohledně znalosti norem pro určitý vysoce specializovaný obor lidského jednání.
iura novit curia (soud zná právo)
Platné právo netřeba před soudem dokazovat. Není ani třeba věc právně hodnotit. Neznamená to však, že nelze navrhovat právní hodnocení a argumentovat platným právem, znamená to, že konečné právní hodnocení je úkolem soudu.
zákaz denegatio iustitie (zákaz odmítnutí spravedlnosti)
Soud má povinnost rozhodnout. Nemůže rozhodnutí odmítnout např. s poukazem na to, že v platném právu pro daný případ neexistuje norma - i tehdy si musí soud poradit a zaplnit tzv. mezeru v právu výkladem, např. analogií.
in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch žalovaného)
Z tohoto principu plyne tzv. praesumpce neviny (předpoklad neviny) nebo praesumpce poctivosti (ochrana dobré víry). Pokud se soud dostane v jakékoli fázi rozhodování do situace, kdy si není jist (důkazní nouze), měl by předpokládat, že strana jednala poctivě a po právu. Opačný přístup by vedl ke zvůli soudů.
ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž)
Princip stanoví, že věc již jednou rozsouzená, nemůže být souzena podruhé. Plyne to především z ochrany právní jistoty. Zásada může být prolomena jen ve zcela zvláštních případech.
lex posterior derogat priori (ustanovení pozdější ruší dřívější)
Obecný princip celého psaného práva, které se mění pomocí nových zákonů (novelizace). Jde zde spíše o to, že se takto "přebíjí" jednotlivá ustanovení zákona než že by se rušily zákony jako celky.
lex specialis derogat generali (ustanovení speciální ruší obecné)
V praxi jsou mnohdy právní normy v rozporu, ať už úmyslně či zcela záměrně. Vždy je třeba dát přednost té, která danou otázku upravuje podrobněji, speciálněji. Např. podmínky smluvní pokuty jsou v občanském zákoníku upraveny obecně pro celé soukromé právo, kdežto speciálně pro obchodní právo jsou upraveny v obchodním zákoníku.
lex superior derogat inferiori (ustanovení silnější ruší slabší)
V našich podmínkách se jedná o tzv. právní sílu. Zjednodušeně v našem právním řádu tvoří vrchol hierarchie ústava, pod ní jsou zákony a na nejnižším stupni tzv. podzákonné předpisy (nařízení, vyhlášky).
nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže druhému dát více práv než má sám)
Zdánlivá samozřejmost. Ve složitějších případech už to tak jasné být nemusí. Dokonce i tato zásada je někdy v právním řádu prolomena (např. nabytí vlastnického práva od nevlastníka v § 466 Obchodního zákoníku 513/1991 Sb.).
quita non movere (s klidným nehýbat)
Souvisí to s právní jistotu. Právo se velmi ošívá než zasáhne do ustálených právních vztahů. Ve sporu bude mít vždy určitou výhodu ten, kdo hjájí stávající stav před tím, kdo se dožaduje změny. je to zcela logický požadavek hospodárnosti a předcházení nevratným škodám. Projevuje se typicky jako tzv. ochrana pokojného stavu. Znamená to, že zjednodušeně řečeno, že nejprve je třeba se soudit a pak teprve bourat plot.
§ 5 Občanského zákoníku (40/1964 Sb.)
Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu.
zásada ochrany základních práv
Více zde.
OBECNÉ ZÁSADY SOUKROMÉHO PRÁVA
(utřídil prof. J. Hurdík 1998)
Úvodem připomínám, že dva vůdčí principy soukromého práva jsou svoboda jedince (liberalismus) a rovnost všech (equita). Výsledná podoba práva soukromého v konkrétním případě je pak vztahem proporcionality těchto dvou principů.
LIBERALISMUS - SVOBODA
zásada autonomie vůle
Projev svobody individua v soukromoprávních vztazích. Projevuje se jako svoboda učinit právní úkon, svoboda výběru adresáta, volby obsahu, volby formy.
zásada "vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno"
Projev svobody individua vůči státní moci.
zásada dispozitivnosti právní úpravy
Možnost upravit si vztahy odchylně od zákona. Typicky se projevuje v možnosti sjednat smlouvu tzv. nepojmenovanou, tedy sjednat závazek, který není typově upraven v zákoně. Potažmo pozměnit si podle svého typový závazek v zákoně upravený, pokud to zákon výslovně nevylučuje.
Zásadu dispozitivnosti výslovně upravuje náš občanský zákoník (40/1964 Sb.).
§ 2 odst. 3
Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.
zásada bezformálnosti právních úkonů
V zásadě není povinná písemný forma závazku pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Jinými srozumitelnými slovy - smlouva není kus papíru, ale to, na čem se obě strany dohodly. Papír pouze smlouvu zachycuje a tam, kde zákon výslovně nevyžaduje písemnou formu, není papír podmínkou platnosti smlouvy. V soukromém právu smlouva vzniká zásadně v okamžiku, kdy se potkají shodné projevy vůle, nikoli v okamžiku podpisu papíru. To ovšem neznamená, že v praxi není lepší všechno sepsat i nad rámec požadavků zákona.
EQUITA - VYVAŽOVÁNÍ
zásada demokratismu soukromého práva
Uplatňuje se především v politice. V soukromém právu jde o právní regulaci tvorby vůle kolektivů. Princip rozhodování většiny při ochraně menšiny. Předpokládá rovnost právních statutů subjektů.
zásada ekvity
Řešení klasického problému summus ius - summa iniuria (nejdokonalejší právo - nejdokonalejší bezpráví) užitím mimoprávních korektivů jako pramenů práva (boni mores, neminem laedere, obchodní zvyklosti).
zásada souladu práva a jeho výkonu s dobrými mravy
Boni mores (dobré mravy) jsou typický neurčitý pojem, který ani není záhodno přesně definovat. Konkrétní obsah je třeba vždy nalézat v závislosti na okolnostech místa a času.
zákaz zneužití práv
Vymezení míry únosnosti realizace zejména těch práv, která nemají zákonem dané limity a jejichž neomezené uplatnění by mohlo být na újmu jiným (např. výkon vlastnického práva k pozemku nemůže být na úkor sousedních pozemků apod.). Je to vlastně naplnění nejobecnější zásady neminem laedere (nikomu neškodit), která zde znamená překonání individualismu soukromého práva. Patří sem např. i zásada turpitudinem suam allegans nemo audiatur (neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo neplatnost sám způsobil).
Zásady "dobré mravy" a "zákaz zneužití" výslovně vyjadřuje náš občanský zákoník (40/1964 Sb.). Někdy se na ně tak trochu zapomíná byť jejich uplatnění může mnohdy znamenat zmírnění tvrdosti některých ustanovení zákona a tak dosažení spravedlnosti v zdánlivě bezvýchodné situci.
§ 3 odst. 1
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
zásada právní jistoty
Obecně působící princip. Právo musí být předvídatelné. Konkrétními projevy jsou:
ochrana dobré víry
Vychází z presumpce poctivosti. Projevuje se v úpravě nejrůznějších právních institutů (typicky vydržení). Jde o nezaviněnou nevědomost o právních nedostatcích právního stavu. Jde o ochranu důvěry v právo.
ochrana práv třetích osob
Nelze nikomu jednostraně vnutit svou vůli prostředky soukromého práva. Nelze smluvně zavázat někoho bez jeho souhlasu. Plyne to z rovného postavení osob v soukromém právu. Chováním subjektů soukromého práva by nemělo dojít k zásahu do právního postavení jiných osob - neměly by jim jednostranně vzniknout ani nové povinnosti ani nová oprávnění.
zákaz zpětné účinnosti zákona
Ústavně je zajkotvena pro trestní právo v Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Pro soukromé právo výslovně zakotvena není. V praxi otázku zpětné účinnosti řeší většinou každý předpis sám ve svých zvláštních ustanoveních. Obecně by však mělo platit, že nelze novým předpisem měnit právní hodnocení stavu, který nastal před účinností nového předpisu. Bylo by nespavedlivé chtít, aby se lidé chovali podle práva, které bude platit v budoucnu. V trestním právu je to nejzřetelnější - je zakázáno jakékoli jednání zpětně prohlásit za trestné. V praxi se často připouští tzv. nepravá zpětná účinnost, kdy se založení právního vztahu posuzuje podle starého předpisu, kdežto jeho důsledky již podle předpisu nového (např. manželství).
ochrana nabytých práv
Ze změny právního předpisu nelze dovodit, že nová úprava bez dalšího vede k zániku právních vztahů regulovaných dosavadním předpisem a v novém již neupravených. Není to totéž jako retroaktivita, jsou to komplementární pojmy, působí do období po nabytí učinnosti nového právního předpisu. Typicky sem patří zásada nedotknutelnost vlastnictví, která je předpokladem stability majetkových vztahů ve společnosti.
Do této kategorie spadá i známá zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), kterou kupodivu neformulovali římští právníci, ale teprve středověk. Znemená zásadní závaznost smluvních vztahů. Působí ovšem jen mezi stranami, které smlouvu uzavřely - její mez tvoří ochrana práv třetích osob, obecněji zásada právní jistoty. Dalším možným omezením zásady pacta sunt servanda je výhrada rebus sic stantibus (za daného stavu věci), která namítá, že smlouva platí jen potud, pokud se nezměnily podmínky, za kterých byla uzavřena.
zásada prevence
Projev sociální výchovné funkce práva. Soukromé právo řeší problémy typicky až poté, co nastanou. Škoda může být nahrazena, avšak z celospolečenského hlediska je nenahraditelná. Právo tento nedostatek vyrovnává v mezích svých možností tím, že se příležitostně snaží přimět subjekty k předcházení vzniku škod, snaží se předejít porušování stavu spravedlnosti. Nejobecnější příkaz prevence je již zmiňovaná zásada neminem laedere - nikomu neškodit.
zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náleží právo)
Zásada individuální iniciativy, zásada samoobslužného charakteru soukromého práva. Navazuje na zásadu autonomie vůle a na zásadu dispozitivnosti. Na jedné straně soukromé právo dává lidem svobodu budovat právní postavení a na druhé vyžaduje způsobilost a ochotu své postavení hájit. Kde není žalobce, není soudce. Nejde zde o nějaké udavačství, ale o to, že svá práva si každý musí hlídat a hájit sám. Právo dává k dispozici prostředky, ale jejich využití už je na samotném občanovi. Typicky a nejpřísněji se tento princip projevuje v institutech prekluze a promlčení.
ZÁSADY RODINNÉHO PRÁVA
zásada blaha dítěte
Jde o obecný princip, nikoli jen o vztahy mezi rodiči a dětmi. V současnosti představuje smysl existence rodinného práva. Neexistuje lepší výchovné prostředí pro dítě než rodina. Blaho dítěte je chápáno široce jako vytváření prostředí přátelské dětem. Zájem dítěte je chápán jako realizace určitého práva v konkrétní záležitosti týkající se dítěte.
zásada rovnosti subjektů
Tradiční pojetí zásady rovnosti subjektů je v rodinném právu modifikováno. Mezi manželi je metoda rovnosti bezproblémová. Ačkoli vztahy mezi rodiči a dětmi nelze považovat za typické vztahy nadřízenosti a podřízenosti, je zde rovnost subjektů modifikována tak, že postavení fakticky slabšího (dítěte) je doplňováno a vyvažováno jistou mírou kontroly a možností zásahu státu.
zásada vzájemné pomoci (solidarita)
Není založena na ekvivalenci plnění, ale na plnění v rámci svých schopností a možností. Projevuje se např. v posuzování otázky, do jaké míry přispěl ten který manžel na život společné domácnosti, kde nepadá na váhu objektivní hodnota příspěvků, ale její poměr vůči osobním možnostem a schopnostem (hodnotí se tedy spíše snaha než výsledek).
další principy, které se týkají jen některých druhů vztahů rodinného práva
princip zvýšené ochrany manželství a rodičovství
princip monogamie
princip dobrovolnosti při uzavírání manželství
zásada rozlučitelnosti manželství
rovnost muže a ženy v manželství
rovné postavení dětí narozených v manželství i mimo manželství
ZÁSADY PRACOVNÍHO PRÁVA
zásada práva na práci
Právo každého člověka na uplatnění vlastních schopností a jejich prostřednictvím na získávání prostředků pro uspokojení životních potřeb. Pracovní právo je celé rozvedením tohoto principu. Práce je širší pojem než závislá práce. Právo na práci má tradičně tři složky - práci dostat (u nás není), práci si udržet, právo na zabezpečení pokud práci nemohu vykonávat nebo pokud práci hledám. Souvisí s tím svobodná volba povolání.
zásada svobody práce (zákaz nucené práce)
Projev zásady smluvní volnosti - svobody pracovní smlouvy. Neexistuje konkraktační povinnost. Vyjímky z tohoto principu jsou ústavně zakotveny v Listině základních práv a svobod - výkon trestu, katastrofy, (vojenská služba). Obsah pracovní smlouvy je věcí dohody, avšak smluvní volnost je omezena na ochranu zaměstnance zákonným zakotvením minimálních pracovních podmínek.
zásada rovného zacházení (zákaz diskriminace)
Obecný zákaz diskriminace zakotvuje Listina základních práv a svobod v Čl.3: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu...“. Diskriminace může mít různé podoby - přímá, nepřímá, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci, i jen navádění k diskriminaci.
Přímá diskriminace - Takové jednání nebo opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě než s jinou osobou ve srovnatelné situaci.
Nepřímá diskriminace - Jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému. Jednání zaměstnavatele tedy nediskriminuje zaměstnance přímo, ale ve svých důsledcích.
zásada úplatnosti vykonávané práce
Zásada stejné mzdy za stejnou práci a práci stejné hodnoty, což je práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, v podmínkách, pracovních schopnostech a pracovní způsobilosti zaměstnance, pracovní výkonnosti a výsledcích práce, a to při pracovním poměru ke stejnému zaměstnavateli. Tato odměna náleží každému, kdo tuto práci vykonává, lhostejno zda muž či žena.
zásada svobody sdružování k ochraně hospodářských a sociálních zájmů
Jde o realizaci práva na vytváření odborových organizací (zaměstnanci) a svazů zaměstnavatelů.
zásada bezpečné a hygienické práce
Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.
ZÁSADY OBCHODNÍHO PRÁVA
princip jednotného soukromého práva
Obecná soukromoprávní zásada. Patrno z odkazu § 1 odst. 2 Obchodního zákoníku. Úprava Obchodního zákoníku nemá komplexní charakter a je zde tedy subsidiarita (podpůrnost) občanského zákoníku a dalších soukromoprávních předpisů. Zjednodušeně jinými slovy, obchodní zákoník je speciální vůči občanskému zákoníku. Čili podle zásady lex specialis derogat generali platí pro obchodní právo občanský zákoník všude tam, kde obchodní zákoník nestanoví něco jiného.
zásada profesionality
Specifická obchodněprávní zásada. V obchodněprávních vztazích se požaduje odborná péče, péče řádného hospodáře - tedy více než jen neminem laedere (nikomu neškodit). Počítá se s tím, že jsou všichni profesionálové. Formálně zde není slabší strany.
princip poctivosti v obchodě
Specifická obchodněprávní zásada. Spjato se zásadou profesionality.
§265 Obchodního zákoníku
Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Stojí za povšimnutí, že rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ještě nezpůsobuje neplatnost právního úkonu jako je tomu při jednání v rozporu s dobrými mravy (zde občanský zákoník platí i pro obchodněprávní vztahy).
§ 39 občanského zákoníku
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
zákaz zneužití postavení v obchodních korporacích
Specifická obchodněprávní zásada. Spjato se zásadou profesionality.
§56a Obchodního zákoníku
(1) Zneužití většiny stejně jako menšiny hlasů ve společnosti je zakázáno.
(2) Jakékoli jednání, jehož cílem je některého ze společníků zneužívajícím způsobem znevýhodnit, je zakázáno.
zásada svrchovanosti zákona
Omezení podzákonných předpisů na nezbytné minimum. V důsledku to znamená, že pravidla určuje moc zákonodárná, nikoli exekutiva. Za minulého režimu právě v oblasti hospodářství platilo velké množství podzákonných předpisů, z nichž mnohé byly dokonce publikovány pouhým odkazem a ne v plném, znění. Takový stav by byl krajně nevhodný pro novou situaci, kdy se podstatná část hospodářství přesunula do oblasti soukromého podnikání.
internacionální zásada
Sjednocování právních úprav v mezinárodních smlouvách. Plynulý obchodní styk na mezinárodní úrovni vyžaduje, aby se i vnitrostátní úpravy obchodněprávních vztahů lišily co možná nejméně. Praxe se tomuto ideálu pouze přibližuje a toto úsilí vyjadřuje právě zásada internacionality. Jinými slovy, v obchodněprávní oblasti má ohled na úpravu ostatních států ještě o něco větší váhu než v jiných právních odvětvích. Typicky se takto utváří nové smluvní typy. Nejčastěji vznikají z nepojmenovaných smluv a to z těch, které jsou v praxi tak frekventované, že se je časem zákonodárce rozhodne upravit zákonem.
ZÁSADY CIVILNÍHO PROCESU
zásada dispoziční
Strany rozhodují o tom, zda dojde ke sporu a co bude jeho předmětem. Mají právo disponovat řízením a předmětem řízení. Kde není žalobce není soudce, na druhou stranu nikdo nemůže být nucen k řízení proti své vůli. Žalobce může stáhnout žalobu a měnit petit. Nelze přiznat víc než je navrhováno. Bdělým náleží práva. Opakem je zásada oficiality, kdy veškerou aktivitu přebírá orgán státu, tedy i zahajuje řízení tzv. ex officio - z úřední povinnosti.
zásada projednací
Strany zajišťují skutkové podklady včetně důkazních prostředků. Soud zakládá rozhodnutí pouze na skutečnostech předložených tranami. Kdo tvrdí má dokazovat. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Opakem je zásada vyšetřovací (inkviziční), kdy veškeré důkazy shromažďuje sám soud. Poměr uplatnění obou zásad stanoví zákonodárce. Koriguje ji ještě dotazovací a vysvětlovací povinnost soudu.
zásada kontradiktornosti
Ve sporném řízení jsou vždy jen dvě strany. Strany musí mít vždy rovné postavení. Kontradiktornost aktivizuje strany při shromažďování důkazů. Kontradiktornost civilního procesu spočívá v úsilí o dosažení společensky žádoucího výsledku sporu. Podstatou a hnací silou je konflikt, který však neprobíhá živelně, ale je řízen soudem. Opakem je zásada kooperace, kdy se strany a soud snaží bezkonfliktně spolupracovat, což se v praxi příliš neosvědčilo, protože to popírá podstatu sporu.
zásada rovnosti stran
Rovnost před zákonem je jeden ze základních právních principů, je i ústavně zakotven. Znamená to stejné zákony pro všechny, stejný procesní postup, rovné použití zákona. Zákon mnohdy vyrovnává faktickou nerovnost stran. Před soudem znamená tzv. rovnost zbraní - rovné procesní prostředky útoku a obrany - nezávisí na tom, zda je strana v postavení žalobce či žalovaného. Právo na soudní vyslechnutí. Strana je subjekt nikoli objekt. Právní rozhovor se soudem o právním posouzení věci. Žádná strana nemá být novým přednesem překvapena.
zásada arbitrárního pořádku
Řešení průtahů řízení zbůsobeného liberárním procesem koncem 19.stol. Nastoupila zásada soustřeďovací jako vyšší vývojový stupeň staré a překonané zásady eventuální. Později se však upustilo od nepřiměřeného psychického nátlaku. Sankce za průtahy ustoupily před náležitým zjištěním skutkového stavu věci. Zásada arbitrárního pořádku znamená možnost upravovat průběh řízení podle potřeb případu, znamená pružnost jednání - procesní úkony spojené se zjišťováním skutkového stavu nejsou vázány na určité, předem stanovené úseky civilního řízení . To je v protikladu ke staré zásadě eventuální. Zásada arbitrárního pořádku je však slučitelná se zásadou soustřeďovací, která řeší požadavek na vyloučení průtahů.
zásada veřejnosti
Ustálila se jako ochrana před tzv. tajnou justicí od 19.stol. Zákon ji vylučuje ve zvláštních případech. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně vždy. Z hlediska stran se vztahuje nejen na jednání, ale na veškerou procesní činnost (provádění důkazů, spisy,...). Porada i hlasování členů senátu jsou v našem právním systému tajné. Souvisí s ní nerozlučně zásada ústnosti.
zásada ústnosti
Souvisí se zásadou veřejnosti. Opakem je zásada písemnosti. Původně chápána tak, že soud při rozhodování měl vycházet pouze z toho, co bylo ústně předneseno - quod non est in actis, non est in mundo (co není v papírech, to není na světě). Dnes se obě zásady prolínají. Přednosti ústnosti jsou kontradiktornost, bezprostřední reakce, urychlení procesu, bezprostřední interakce se soudcem. Některé úkony však vyžadují písemnost. Soud je povinen přihlédnout k ústním projevům stran. Na písemnosti, jejichž obsah je všem znám, stačí jen poukázat.
zásada přímosti
Soud musí mít bezprostřední informace. Sám musí vidět, slyšet, číst. Musí použít co nejbezprostřednější důkazní prostředky. Vyslechne především přímého svědka a ne nepřímého. Soud zohlední pouze důkazy vykonané před soudem v průběhu řízení.
zásada materiální pravdy
Vyjadřuje vysokou hodnotu pravdivosti a spravedlnosti. "Materiální" zde znamená opak "formální", tedy v běžné mluvě pravda opravdová, skutečná. Ochrana je důsledně poskytována skutečnému subjektivnímu právu či zájmu. Konkurovat může zásada dispoziční a projednací. Nelze ji však chápat tak, že všechny ostatní zásady jí slouží, jak tomu bylo dříve. Je způsobem (prostředkem), aby bylo dosaženo správného rozhodnutí, ne tedy cílem řízení. Proces má směřovat pokud možno k pravdivému poznání, které jediné může být v principu základem spravedlivého rozhodnutí. Pravdivost poznání je ale určována a do jisté míry i limitována pravidly, v jejichž rámci se poznávání skutečností děje. Pravdu lze v procesu poznávat pouze v rámci daném všemi principy ovládajícími daný proces.
Lze kupodivu rozlišit několik druhů pravdy - pravda materiální, formální, objektivní, subjektivní, absolutní, relativní. Se zásadou materiální pravdy se pojí povinnost pravdivosti a povinnost vysvětlovací.
Princip formální pravdy – formalizmus procesu, který je založen na dodržení určitých norem. Dnes se nevyskytuje. Typický byl pro římský proces. Pravdu měl zkrátka ten, kdo dodržel formální pravidla.
zásada volného hodnocení důkazů
Garancí zákonnosti je vnitřní přesvědčení soudce. Žádná norma nestanoví stupeň věrohodnosti resp. důkazní sílu. Důležitá je objektivizace lidského poznání - obecně sdílený způsob správného myšlení, logika. Strany nemají přesvědčovat v psychologickém, ale v objektivním, logickém smyslu, obdobně jako u vědecké teorie. Intuitivní poznání je třeba zpětně podložit logikou. Problém je možný rozpor s vnitřním přesvědčením soudce. Opakem je zákonná teorie důkazní (za Marie Terezie bylo ze zákona tzv. korunou důkazů přiznání - což vedlo k používání mučení).
ZÁSADY ORGANIZACE SOUDŮ
zásada nezávislosti a nestrannosti soudců
Oddělení soudnictví a správy. Volnější vazby v organizaci soudů. Vázanost soudu pouze zákonem, nikoli podzákonným předpisem (projeví se to pouze pokud nižší předpis odporuje zákonu). Rozhodování podle vnitřního přesvědčení a svědomí. Plyne z povahy moci soudní. Vyloučení všech vnějších vlivů. Soud jako nezůčastněná třetí osoba.
Záruky osobní - osoba soudce, ustanovování soudců, neodvolatelnost, inkompatibilita, nepřeložitelnost, kárná odpovědnost, pracovněprávní postavení, trestní odpovědnost, imunita
Záruky procesní - nepodjatost, veřejnost, ústnost, přímost, volné hodnocení důkazů, tajnost porad o hlasování, senátní rozhodování
zásada výkonu soudnictví pouze soudem
Soudnictví je vše, co vyžaduje řešení pouze nezávislým soudem. Výkon soudnictví náleží výlučně státu. Znamená jednak postavení soudu v systému státních orgánů, jednak zásadní soudní ochranu porušených či ohrožených práv a zájmů. Soudnictví se vykonává zásadně jménem republiky. Uzavřenou soustavu soudů vytváří Ústava. Neznamená, že nemohou rozhodovat jiné orgány (notáři, rozhodci, rozhodčí soudy, soudní exekutoři), jde o to, že v případě nespokojenosti se lze obrátit na soud. Jiné orgány používají prvků přesvědčování, jen soud může uplatnit donucení.
zásada zákonného soudce
Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Jde o to, že jde o zákonnou úpravu, nikoli podzákonnou - tzn. že přímý vliv má moc zákonodárná nikoli exekutiva. Určení zákonného soudce zamezuje případným nepřípustným vlivům na soudce.
zásada sborového (senátního) rozhodování
V senátech mohou být jak pouze soudci, tak i přísedící. Souvisí se zásadou účasti laiků v soudním řízení. V případě samosoudce jde vlastně o vyloučení laického prvku. Složení senátů určuje zákon na základě zmocnění ústavou (Čl.94). Na druhou stranu samosoudce je šikovnější a více odpovědnější.
zásada účasti laického prvku na výkonu soudnictví
Laik je osoba bez právnického vzdělání - přísedící. Mají vnést životní zkušenosti a znalost prostředí, které se uplatní při zjištění skutkového stavu - to dnes nebývá splněno. U nás by prospěla účast odborného laického prvku, to bývá nahrazováno znaleckými posudky. Soudci a přísedící jsou si při rozhodování rovni (fakticky však bývají pasivní), mají i stejné povinnosti.
ZÁSADY TRESTNÍHO PRÁVA
zásada ekonomie trestního práva
Trestní právo je krajní prostředek, nastupuje k ochraně zájmu až jako poslední, pokud všechny ostatní selžou.
zásada nullum crimen sine lege (žádný zločin bez zákona)
Projev obecné právní zásady zákonnosti. Dříve vůbec nebyla samozřejmostí. Její nedodržení je signálem právního středověku. Zločinem mouhou být jen taková jednání, která přesně vymezil a za zločin předem označil zákon. Zamezení zvůle soudů.
zásada nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona)
Projev obecné právní zásady zákonnosti. Dříve vůbec nebyla samozřejmostí. Její nedodržení je signálem právního středověku. Lze ukládat jen takové tresty, které která přesně vymezil zákon. Zamezení zvůle soudů.
zásada nullum crimen sine poena legali (žádný zločin bez zákonného trestu)
Neodvratnost trestu, trestní odpovědnosti. Každý trestný čin bude projednán a bude za něj postih. Pachatel musí vědět, že když bude páchat trestnou činnost, neodvratně nastoupí trest. Je to jen ideál, praxe je pochopitelně jiná. Limitem je promlčení.
zásada nulla poena sine crimen (žádný trest bez zločinu)
Každému trestu musí předcházet trestný čin (zločin).
zásada přiměřenosti
Každý pachatel je jiný, každý trestný čin má jiné okolnosti.
zásada zákazu analogie k tíži pachatele
V trestním právu hmotném je zakázána jakákoliv analogie (připodobnění) k tíži pachatele. Nelze za zločin prohlásit jednání, které je pouze podobné jedníní vymezenému v zákoně.
zásada zákazu retroaktivity k tíži pachatele
Pro posouzení trestnosti jednání je rozhodná doba spáchání činu (výjimky jsou možné, pokud je to pro pachatele příznivější).
Čl. 44 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
zásada subjektivní odpovědnosti
Trestný čin lze spáchat pouze jako zaviněné jednání, tedy úmyslně, v některých vymezených případech i pouze z nedbalosti.
zásada individuální trestní odpovědnosti fyzických osob
Trestný čin může spáchat pouze fyzická osoba a to osobně. Nelze spáchat trestný čin jednáním za jiného. V současnosti je v České republice vyloučena trerstní odpovědnost právnických osob - v těchto případech se trestného činu vždy dopouští pouze konkrétní lidé, kteří za právnickou osobu jednají.
zásada formálně-materiálního pojetí trestného činu
Trestným činem může být pouze čin vykazující jistý stupeň společenské nebezpečnosti. Pokud posuzujeme vinu pachatele, tak podle této zásady může být společenská nebezpečnost jednání (materiální pojetí) hodnocena pouze v rámci zákonem vymezených znaků skutkové podstaty trestného činu (formální pojetí). Nelze jen tak "od boku" říct, že čin je společensky nebezpečný a pak pro něj hledat vhodnou skutkovou podstatu. Nezávisle na skutkové podstatě lze společenskou nebezpečnost brát v úvahu jen při stanovení trestu, nikoli při poduzování viny či neviny.
zásada obecných forem trestných činů
Legislativně technická zásada požadující, aby skutkové podstaty byly formulovány co možná nejobecněji a aby pokudmožno nebyly zaměřeny jen na konkrétní situace a subjekty.
in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného)
Z tohoto principu plyne tzv. praesumpce neviny (předpoklad neviny). Pokud se soud dostane v jakékoli fázi rozhodování do situace, kdy si není jist (důkazní nouze), měl by předpokládat, že obviněný jednal poctivě a je nevinen. Opačný přístup by vedl ke zvůli soudů.
ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž)
Princip stanoví, že věc již jednou rozsouzená, nemůže být souzena podruhé. Plyne to především z ochrany právní jistoty. Zásada může být prolomena jen ve zcela zvláštních případech. Zásada platí hlavně v procesním právu, ale důsledky to má i v trestním právu hmotném - okolnosti činu nelze přičítat dvakrát. V konečném důsledku nelze v žádném případě trestat dvakrát za to samé provinění.
Velké diskuze vzbudila tato zásada v případech tzv. odpíračů vojenské služby, kdy tito byli opakovaně vězněni pokaždé, když znovu odepřeli nastoupit na vojnu. Formálně vzato se jednalo o několik trestných činů, obsahově ovšem stále o jeden a tentýž.
ZÁSADY TRESTŮ
zásada zákonnosti trestu
Plyne z obecného principu zákonnosti a z principu právního státu. Vyjadřují to zásady nulla poena sine crimen a nulla poena sine lege (žádný trest bez zločinu a bez zákona). Platí pochopitelně i pro zákonnost výkonu trestu a ukončení trestu.
zásada přiměřenosti trestu
Přístnost trestu má odpovídat závažnosti provinění. Trest by neměl být nepřiměřeně tvrdý. Trest nesmí být zneužit pro tzv. exemplární potrestání - v takovém případě je vlastně pachatel a jeho trest zneužit jako nástroj pro demonstraci moci trestajícího, pro odstrašení jiných.
zásada personality trestu
Každý pachatel je jiný, každý trestný čin má jiné okolnosti. Trest má být "šitý na míru" pachateli.
zásada jednoty trestní represe a prevence
Účelem trestu je ochrana společnosti a ne odplata.
zásada účelnosti trestu
Trest nemá být jen odplatou nebo odstrašením, ale má také vychovávat.
zásada humánnosti trestu
Trestní právo nejvíce zasahuje do základních lidských práv, a tak přístup k pachateli musí být humánní. Navzdory závažnosti provinění musí být s pachatelem neustále nakládáno jako s lidskou bytostí a ne jako s věcí. Trest by neměl představovat nelidské utrpení. Chování společnosti ke svému členu, a to ani k tomu nejhanebnějšímu, by nemělo klesnout pod úroveň lidskosti. Meze lidskosti jsou však relativní. Vodítkem snad může být postulát "nečiň jiným, co nechceš aby bylo činěno tobě".
ZÁSADY SPRÁVNÍHO PRÁVA
(utřídil Jan Wintr 2002)princip předpokladu správnosti správních aktů - nesprávnost je třeba prokázat
princip vynutitelnosti správních aktů - projev nadřazeného postavení správních orgánů vůči ostatním subjektům
princip legality - vázanost správy zákonem i podzákonnými předpisy, včetně vlastních
princip soudní kontroly správy - veškerá správní rozhodnutí je dnes možné podrobit nezávislé soudní kontrole
princip objektivní odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup - zákon 82/1998 Sb.
princip otevřenosti a průhlednosti správy - tlak na kvalitu výkonu státní správy
princip rozhodování v souladu s veřejným zájmem - naplnění poslání státní správy
princip zákazu zneužívání pravomoci - v právním státě zdánlivá samozřejmost
princip přiměřenosti - cíl a prostředek musí být vyváženy, cíl rozhodně "nesvětí" prostředky
princip ochrany nabytých práv - v praxi často též “práv nabytých v dobré víře”
principu oprávněného očekávání - předvídatelnost jednání správy, právo na splnění oprávněných očekávání
princip “ve stejných případech rozhodovat stejně” (zákaz diskriminace) - princip spravedlnosti
princip rychlosti a hospodárnosti - požadavek na kvalitu výkonu státní správy
