ÚSTAVA
ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY
ZÁKON
MNOHOZNAČNOST TEXTU ZÁKONA
ÚSTAVA
Obecně je ústava to, na čem je nutné se shodnout podle mínění všech zúčastněných, aby vůbec mohli být pospolu. Ústava je pak ustavena tím, že se na tom všichni zúčastnění shodnou. Tak i ústava státu je souborem nejzákladnějších zásad, východisek a pravidel, který dělají stát státem. Dalo by se vlastně říct, že ústavy nahrazují osobnost a vůli ideálního spravedlivého vládce (konstituční monarchie). V moderním demokratickém právním státě má ústava zpravidla podobu zvláštního zákona. Zvláštnost tohoto zákona tkví v přísnější proceduře přijetí než je tomu o obyčejného zákona (musí se na ní shodnout více zúčastněných) a z toho pak plyne vyšší právní síla ústavy, což znamená, že všechny ostatní předpisy nižší právní síly s ní musí být v souladu. Vzpomeňme ještě instituci ústavního soudu, což je vrcholný státní orgán nadaný pravomocí posuzovat ústavnost (soulad s ústavou) nejenom právních předpisů, ale vpodstatě ústavnost veškeré činnosti státu a veřejné správy.
Tak by tomu mělo být. V praxi ale není otázka ústavy zdaleka tak jednoznačná. Dokonale napsaná ústava ještě neznamená, že v praktickém životě nepůjde o pouhý formální kus papíru, který není dodržován. A naopak jsou státy, kde je ústava nepříliš vyvážená a zastaralá a které jsou přesto uspokojivě fungujícím demokratickým právním státem. Ústava totiž reguluje postavení a činnost vrcholných státních orgánů, nad kterými už nebývá žádná vyšší moc (kromě veřejnosti) a tak prakticky závisí jen na nich, jak s ústavou naloží. Tomuto úskalí se snaží čelit např. princip dělby moci (více zde), princip demokracie (více zde), kontrola mezinárodního společenství, ústavní soud, svobodná média a další záruky - dle mého názoru je však rozhodující kontrola veřejnosti, ovšem veřejnosti vzdělané a nelhostejné. Tak můžeme rozlišit ústavu právní (pravidla na papíře) a ústavu faktickou (to, co ve státě doopravdy funguje). Ústavu faktickou má ze samé podstaty každé organizované lidské společenství. To, že právo (to, co má být) a život (to, co je) v praxi nemusí být totéž, může být zklamáním jak pro laika, tak i pro leckterého odborníka - nicméně bylo by naivní čekat, že sepsáním jakéhokoli papíru zavládne automaticky kdekoli láska a mír. Dobrým příkladem je v tomto směru Velká Británie, která si do dnešních dnů vystačila bez psané ústavy a přitom se řadí mezi nejvyspělejší demokracie a právní státy. Její faktickou ústavu představuje soubor obyčejů tradovaných mnohdy po staletí. Neblahým příkladem mohou být snahy o aktualizaci naší české ústavy, přestože jde o jednu z nejmodernějších ústav na světě. Tyto snahy musí nutně vyznít naprázdno, pokud zde nebude vůle hlavních politických sil chovat se tzv. státotvorně, tedy ústavně.
S tím vším souvisí můj soukromý (jistě nijak převratný) názor:
Právo (v našich podmínkách zákon) je pouze nástrojem v rukou člověka. I nedokonalým nástrojem v kompetentních rukou lze mnohdy udělat víc dobrého než dokonalým nástrojem v rukou nešiky, resp. zlovolníka.
Letmo jsme naťukli otázku obsahu ústavy. S tím souvisí rozlišování ústav na tzv. generace. I ústavní právo se vyvíjí a každá přelomová historická událost přinesla nové poznatky o tom, jaké hlavní otázky by měly ústavy regulovat.
- ústavy I. generace (19. stol.) - organizace státní moci a její dělba mezi vrcholné státní orgány
- ústavy II. generace (zejména 1. polovina 20.stol.) - postavení jednotlivce (volby, základní lidská práva, samospráva)
- ústavy III. generace (po 2. svět. válce) - vyznačení cílů státní činnosti a základních morálních hodnot. Jde o reakci na panství fašismu a totalitního státu. Součástí této hodnotové orientace je i zakotvení úkolů státu, hospodářských a sociálních práv, mírové politiky apod. V nových ústavách postsocialistických států nalézáme obdobnou reakci na totalitu a porušování základních lidských a občanských práv, ovšem už v jiných poměrech než v jakých vznikaly ústavy poválečné.
seminární práce - ústavní právo - státní cíle v ústavě.pdf
Na závěr zdůrazňuji význam ústavy pro právo. Celý právní řád právního státu musí být v souladu s jeho ústavou - a to nejenom ve fázi tvorby právních předpisů, ale také ve fázi výkladu a užívání práva. Jinými slovy, veškerá činnost státu na poli práva musí být v souladu s jeho ústavou. S jistou nadsázkou se dá říct, že veškeré právo v právním státě by mělo být možné dovodit z ústavy. Zákony totiž svým způsobem skutečně pouze rozvádí základní pravidla a principy, zachycené v ústavě.
ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY
Zde je třeba hned na začátku zdůraznit velkou zvláštnost české ústavy, ze které plyne mnoho omylů laické veřejnosti a i leckterý odborník se tím někdy nechá zmást. Drtivá většina státu světa má ústavu tvořenou jedním dokumentem. Ne tak Česká republika. Česká republika má ústavu tvořenou několika dokumenty, které se ve svém souhrnu nazývají "ústavní pořádek". Tak můžeme u nás rozlišovat Ústavu z velkým "U", což je zákon č. 1/1993 Sb. a ústavu s malým "u", což je onen "ústavní pořádek" jehož je zákon č. 1/1993 Sb. součástí.
Zjednodušeně řečeno, ústavní pořádek České republiky (tedy ústavu s malým "u") tvoří:
- Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
- Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb. nebo 23/1991 Sb.)
- další ústavní zákony (státní hranice, samosprávné členění, bezpečnost, vstup ČR do EU apod.)
Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl. 3
Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Čl.112 odst. 1
Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony.
Čl. 9 odst. 1
Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
1-1993 Ústava.pdf - Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
2-1993 LZPS.pdf - Listna základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Všechny části ústavního pořádku mají přitom stejnou právní sílu !!! Žádný z nich není formálně silnější, žádný z nich nemá přednost před jiným. Listina základních práv a svobod má tedy stejnou váhu jako zákon jménem "Ústava České republiky". Hlubokým omylem je názor, jaký může vzniknout letmým pohledem do Ústavy, který má za to, že v naší ústavě není ošetřeno postavení jednotlivce a základní lidská práva. Opakuji ještě jednou - Listina základních práv a svobod není žádným přílepkem, ale je stejně silnou a hodnotnou částí ústavy České republiky jako zákon č. 1/1993 Sb. Onen zákon č. 1/1993 Sb. se sice jmenuje Ústava České republiky, ale obsah ústavy ČR se jím zdaleka nevyčerpává. Obsah ústavy České republiky, je obsažen v několika dokumentech jejichž souhrn se nazývá "ústavní pořádek" a znamená "ústava". Stačilo? Pochopeno?
Důvodem existence tohoto poněkud matoucího stavu není nějaká zvláštní výhodnost "vícepapírové" ústavy nebo nějaký prozíravý záměr. Není to nic víc a nic míň než ustálený výsledek politických bojů, které provázely vznik České rebuliky v r.1993. Část tehdejších hlavních politických sil nebyla ochotna akceptovat znění Listiny základních práv a svobod jako součást textu samotné Ústavy, ale byla ochotna přijmout Listinu z r.1991 jako součást tzv. ústavního pořádku. Existence ústavního pořádku namísto ústavy v jediném dukumentu je tedy politický kompromis. Zdá se vám to nepochopitelné? K této zvláštnosti psaného práva viz. následující odstavec "ZÁKON", kde se na podobné jevy dívám trochu shovívavěji než zdravý selský rozum, který by tento stav (pokud by o něm věděl) nemohl vidět jinak, než jako důkaz kolosální hlouposti našich politiků. Dle mého je to velká státotvorná chyba, která zbytečně musí mást a mate občana laika.
Ústava totiž není jen právní dokument, ale text dalekosáhlého společenského významu. Je to nadčasový nositel hodnot a vůdčích idejí. Pro občana by měl být nejenom právním příkazem, ale také inspirací a v těžkých dobách i útěchou a nadějí (zde plní svou úlohu zejména preambule - jakési úvodní slovo zákona). Bylo by tedy nanejvýš vhodné, aby ústava státu byla jednoduše zachycena v jediném dokumentu. Soukromě jsem si to nazval iracionální pilíř státu - něco jako vlajka, hymna, znak, prezident. No nic, hlas volajícího na poušti...
ZÁKON
Hlavní funkcí zákona v moderním právním státě je především to, že je pramenem práva - právních norem - toho, co má být. Tato funkce je každému zřejmá, a myslím, že je zbytečné ji dále vysvětlovat. Funkce ale sama o sobě ještě neříká, co je zákon samotný, nemluví o jeho podstatě. To se člověk těžko někde dozví a když už, tak názory se od nepaměti různí. Pokusím se zde tedy nabídnout svůj vlastní pohled na otázku, co je to zákon.
Zákon chápu jako přírodní úkaz. Je to docela dobrý způsob, jak se zdárně vyrovnat s mnohými chybami, nedokonalostmi, nelogičnostmi, protimluvy a překlepy, kterými se to v psaném právu hemží. Beru zákon jako nahromadění myšlenek a názorů na řešení dané oblasti práva, přičemž toto řešení má oficiálně být spravedlivé, racionální a prospěšné, ovšem ve skutečnosti žel mnohdy není. Ideální zákon je spravedlivý a racionální, ale je krajně složité chtít, aby takový ve skutečnosti byl. Ač si to často nepřipouštíme, žádný zákon není výtvor rozumné mysli. Zákon je výsledkem vůle mnoha lidí a tedy mnoha zájmů, často protichůdných. Při výkladu zákona si proto běžně pomáháme fiktivním hlediskem tzv. racionálního zákonodárce.
Zákon není a v demokracii snad ani nemůže být výsledkem rozumné úvahy. Stará ustanovení se proplétají s novými, moderní formulace navazují na zastaralé. Psaný právní řád je celý jako korálový útes, který v sobě skrývá nejnovější život, ale i pomalu odumírající historický materiál. Je takřka nemožné to nějak jednoduše změnit, protože nelze kouzelným proutkem právní život zastavit a všechny chyby opravit - vše se děje a musí dít za pochodu - na půdě parlamentu. Zákon je kompromis, společenský konsensus a jako takový je to pro mne přírodní jev. Je to pro mne vysoce kultivovaný výraz kolektivního vědomí - a tedy něco, co stojí za to vážně studovat. (Slovem "kultivovaný" nemám na mysli hovorový výraz označující lidskou vlastnost, ale fakt, že zákon se projevuje v psané (tedy kultivované) podobě - narozdíl např. od demonstrace či revoluce, která je taktéž výrazem kolektivního vědomí, ovšem výrazem spíše živelným než "kultivovaným").
MNOHOZNAČNOST TEXTU ZÁKONA
Laik bývá zděšen, když se dozví, že zákon lze vykládat několika způsoby. Profesionální právník bývá nadšen a skutečný odborník jen kroutí hlavou. Ano, text zákona lze vyložit několika způsoby, to je přirozená krása i úskalí lidské řeči a je to také dobrý způsob jak se vyhnout strohému formalismu přesných pravidel, které dusí reálný život. Právo není matematika - pravidla musí být lidská, protože žádný případ není stejný a co je spravedlivé tam, nemusí být spravedlivé jinde. Text lze proto vykládat různě, ovšem zákon coby právo lze vykládat jediným možným způsobem - a to způsobem nejspravedlivějším možným. Jak už jsem mnohokráte zdůraznil, pokud není výsledkem spravedlnosti, je celé právo k ničemu.
Chceme-li být trochu odbornější a sneseme-li se z oblaků do současné reality České republiky, stačí říct, že zákon je třeba vykládat v souladu s ústavou. Tuto zdánlivou samozřejmost jakoby mnozí právníci nechápali (o to pak méně laická veřejnost). Skutečně text zákona mnohdy připouští několikerý výklad, nicméně v praxi je možné použít pouze takový výklad, který je v souladu s ústavou (viz. mnohé nálezy Ústavního soudu). Čili ústavně nesouladný výklad zákona je nesprávný a protiprávní. Pokud máme za to, že ústava zakotvuje základní zásady spravedlnosti a že tedy její užití vede ke stavu blízkému stavu spravedlnosti, pak lze říct, že výklad zákona v souladu s ústavou je spravedlivým výkladem. Můj názor tedy zní - pokud vyložíme text zákona spravedlivě, pak s velkou pravděpodobností nalezneme pro takový výklad oporu v ústavě. Že je to účelové? A proč ne? Od toho tu přece ústava je, abychom v ní nalézali oporu pro spravedlivý výklad zákona.
Uvedu jeden příklad za všechny. Je to pouze moje úvaha, nikde nekonzultovaná, nicméně doufám, že ne ojedinělá.
Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl.23
Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.Doslovný výklad Čl. 23 Listiny logicky vylučuje jeho legální použití, neboť je-li možné použít zákonných prostředků, není možné použít Čl. 23 (Klíma, K. a kol. Komentář k ústavě a listině. Plzeň : Aleš Čeněk, 2005). Podle textu lze Čl. 23 použít teprve tehdy, pokud je znemožněno užití legálních prostředků, a tím pádem Čl. 23 sám sebe vylučuje jako legální prostředek. Takový výklad ovšem dle mého názoru nerespektuje smysl a účel zákona a jako takový je třeba jej odmítnout. Je to typický příklad zákonodárcovy neobratnosti (stačilo napsat "jiných zákonných prostředků"). Doslovný výklad je ovšem také příkladem intelektuální upjatosti dotyčných komentátorů, která je ve svých důsledcích přinejmenším stejně škodlivá jako jazyková neobratnost zákonodárcova. Výklad je tu dle mého názoru od toho, aby překlenul nedostatky textu, nikoli aby je prohloubil. Proto se pro výklad běžně používá hledisko tzv. racionálního zákonodárce, kterým se elegantně vyloučí zjevné chyby a omyly. I kdybychom se úzkostlivě zdráhali vykládat zákon podle jeho ducha a ne jen podle litery, na pomoc nám spěchá hned několik jiných ustanovení (viz. níže). A co víc! My nemáme na vybranou, my tuto pomoc přijmout musíme, jelikož jsou to ústavní a zákonné příkazy! V tom je mnohoznačnost a kouzlo výkladu. Když se totiž chce, tak všechno jde - i spravedlnost lze prosadit vůči zdánlivé nesmlouvavosti textu zákona. Použitím běžné logické operace reductioe ad absurdum uvedený doslovný výklad vyloučíme (racionální zákonodárce by přece neumístil do ústavy ustanovení, které nelze legálně použít!). Pak zcela přirozeně dojdeme k výkladu, který se nabízí hned na první pohled a sice, že je možné Čl. 23 použít tehdy, až bude znemožněna činnost ústavních orgánů a použití "všech ostatních" zákonných prostředků.
Pár ustanovení, které stojí zato si přečíst, pokud chceme jako občané vědět, co po svém státu chtít:
Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl. 4
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
Čl. 9
(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Občanský soudní řád (99/1963 Sb.)
§ 1
Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
§ 2
V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Zákon o soudech a soudcích (6/2002 Sb.)
§ 62 odst. 1
Soudci po jmenování do funkce a přísedící po zvolení do funkce skládají tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.".
seminární práce - teorie práva - teleologický výklad.pdf
