PRÁVNÍK
Je rozdíl mezi právníkem, jak o něm panuje obecná představa a jak si jej představuji já. Mou snahou je pak pochopitelně být právníkem podle svých představ. Nejsem naivní, dobře vím, že mezi tuto představu a úspěch nelze bez obav vložit rovnítko. Věřím však, že to osud nějak poskládá a dá mému úsilí smysl.
Jak si tedy představuji právníka? Na první pohled se ani moc neliší od obecné představy, snad jen nepůsobí tak dravě jako někteří a tak sucharsky jako jiní. Dokonalý zevnějšek, stejně jako právo samo, není pro něj smyslem života, ale pouze nástrojem, prostředkem. Tento můj ideální právník nepřetéká ani tak znalostmi paragrafů jako znalostí práv a povinností svých a svých bližních. Oplývá znalostí nejenom ohledně aktuálního právního stavu, ale především ohledně principů práva, které se s časem příliš nemění. Měl by být schopen říct, kdo je skutečně v právu a kdo nikoli a měl by to být schopen podložit řadou argumentů. Měl by tříbit svůj smysl pro spravedlnost, znalost platného práva je mu jen stupínkem - stejně jako znalec umění tříbí nejenom znalosti faktů, ale především svůj smysl pro krásu. Právník by měl jednoduše umět říct, co je právo (tzv. nalézat právo) a to jak přirozené, tak pozitivní ... ale spíše přirozené než pozitivní. Měl by být veřejnou osobou, veřejným strážcem práva - ale nikoli v tom smyslu, aby dohlížel na jeho dodržování, ale spíše aby byl schopan dát životní radu, aby šířil obecné povědomí o právu. Inu, tolik k mé představě. Nutno přiznat, že v tuto chvíli netuším, jaká právnická profese by se k tomuto mému pojetí hodila. Každé právnické povolání totiž zachází s právem trochu jinak. Něco málo k těm dvěma základním.
ADVOKÁT
Advokát se při používání práva pohybuje na samé hraně toho, co je dovoleno. A světe div se, on nemůže jinak, on má k tomu přímo zákonnou povinnost. Advokát totiž nejedná v zájmu vyšší spravedlnosti, ale předvším v zájmu svého klienta. V tom je celý vtip. Aby maximálně podpořil zájem klienta, je advokát nucen jít až na samou mez zákona. To samé pochopitelně dělá advokát druhé strany, což potom umožní u soudu spor vyhrotit a rozetnout někde v půli. To je zásada kontradiktornosti a nikdo zatím nevymyslel, jak lépe nalézt spravedlnost, než tímto "hoblíkem" skutečného života.
§ 16 zákona o advokacii (85/1996 Sb.)
(1) Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přimě řeně poučit.
(2) Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
SOUDCE
Soudce už má mnohem blíže k mé představě právníka, jak jsem ho tu vylíčil. Ten stojí uprostřed sporu, ten rozhoduje, co je v konkrétním případě právem, ten hledá spravedlnost. Ovšem má velkou slabinu. Je sice nezávislý, to ano, ale tato nezávislost není a nemůže být absolutní. Od feudálního absolutismu je evropský soudce osudově spjat se státem. Je to stát, který stanovuje limity a podmínky jmenování soudce. Je to stát, který vydává zákony, podle kterých soudce musí soudit. Soudce musí být ke státu ve vysoké míře loajální, alespoň tady u nás ve střední Evropě. To je právě to neštěstí - soudce je vázán svým svědomím a zákonem (ta slova v soudcovském slibu o cti a svědomí nejsou pouze romantickou průpovídkou). V situaci, kdy se zákon neslučuje se svědomím, měl by podle mého soudce opustit křeslo. Těžko říct, nakolik se to v praxi děje. Jsou známy případy soudců, kteří emigrovali ze zemí, kde byla porušována základní práva. Mnohem četnější jsou však případy soudců, kteří setrvali na svých postech i po zásadní změně politického režimu. Takoví soudci budí otázku - kdy tedy rozhodovali podle své cti a svědomí, za tehdejšího režimu nebo za stávajícího? Lze namítnout, že změna režimu se nemusí dotknout změny podstaty práva. Ovšem to není případ České republiky před a po listopadu 1989 - tehdy se základní hlediska a povaha státního práva změnila velice významě. Nepřísluší mi sahat komukoli do svědomí nebo shazovat něčí zásluhy a autoritu. Jen demonstruji, že profese soudce může, ale také nemusí, být zosobněním mé představy právníka.
§ 62 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (6/2002 Sb.)
Soudci po jmenování do funkce a přísedící po zvolení do funkce skládají tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.".
Čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (1/1993 Sb.)
Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (1/1993 Sb.)
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
