VŮLE
Pojem "vůle" bude možná znít uchu laika poněkud pohádkově a starobyle a vážná tvář při jeho užívání může působit komicky, nicméně pojem je to v právu vskutku klíčový. Tuhle kapitolku sem zařazuji právě proto, aby si čtenář uvědomil význam "vůle" a pochopil, že mnohé právní konstrukce se v samém jádru nezabývají ničím jiným než problematikou vůle.
Jednoduchá definice "vůle" by mohla znít takto: Vniřní vztah osoby k následkům svého jednání.
Když se totiž podíváme na život optikou práva, vidíme v zásadě dva druhy jevů - jedny mají co dělat s vůlí a jiné prostě jsou tak jak jsou. Tak vidíme, že některé subjekty jsou obdařené vůlí, jsou schopny volního jednání. Pouze takové volní jednání, tedy chování, je možné právně hodnotit - zakazovat, přikazovat, ignorovat. Tam kde není vůle, nemá právo, na co by působilo (proto je např. krajně obtížné přiznat práva entitám jako jsou zvířata nebo životní prostředí). Bez vůle není možné učinit právní úkon. Jsou však i subjekty, které vůlí obdařeny nejsou. Právu pak nezbývá, než je pouze vzít na vědomí a jejich chování právně nehodnotit. Vidíme také různé skutečnosti, které jsou buď výsledkem volního jednání a nebo se přihodily bez účasti vůle. Jsou však subjekty, u kterých máme za spravedlivé, aby vůli měly, ale ony nemají. Zdá se být samozřejmé, že člověk má vůli, kterou je schopen projevovat. U mnohých lidí, to ale tak samozřejmé není (typicky u dětí). I s takovu situací si právo ví rady (a to již po několik tisíciletí). Tehdy právo pak vytváří různé konstrukce, které mají za úkol chybějící vůli nahradit (chybějící vůli dětí nahrazuje vůle jejich zákonných zástupců, typicky rodičů). Ještě zřetelnější je tu u tzv. právnických osob (obchodní společnosti, nadace, stát apod.), kde právo musí taktéž konstruovat způsob, jak těmto umělým osobám zprostředkovat schopnost projevovat svojí vůli (typicky u obchodních společností jsou to zákonem předepsané povinné statutární orgány - ty mají vpodstatě jediný účel: projevovat vůli právnické osoby v právních vstazích).
PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI
Neuškodí trocha základní teorie, která vrhne trochu světla na význam "vůle" v právu. Celý svět a život se lidskému zraku z určitého úhlu pohledu jeví jako nepřeberná záplava různých skutečností. Z tohoto oceánu skutečností si právo vybírá jen některé, ke kterým zaujímá stanovisko a jiné ponechává bez povšimnutí. Ze skutečností právně významných jsou nejdůležitější tzv. "právní skutečnosti" - což jsou skutečnosti, které musí nastat, aby podle práva došlo ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností. Právní skutečnosti se člení následujícím způsobem. Povšimněte si prosím, jak je důležitá právě přítomnost či absence "vůle".
a) SUBJEKTIVNÍ (je přitomna vůle)
- po právu - právní úkony (např. uzavření smlouvy), individuální právní akty (např. soudní rozhodnutí), podání (např. žaloba)
- proti právu - delikty (např. trestné činy, přestupky, porušení smlouvy)
b) OBJEKTIVNÍ (není přítomna vůle)
- po právu - právní události (čas, narození, smrt, vypršení lhůty)
- proti právu - protiprávní stavy (úraz, škoda)
c) JINÉ (tzv. variae causarum fugurae) (přítomnost vůle není právně významná)
Např. nalezení ztracené věci, odvrácení hrozící škody, hlasování v zastupitelstvu, akty tvůrčí práce (umělec vytvoří dílo, které je automaticky chráněno zákonem aniž by to umělec zamýšlel) a mnohé další.
PRÁVNÍ ÚKON
Snad nejvýznamější místo v předchozím členění představuje pojem "právní úkon". Takřka vše podstatné s v právu děje prostřednictvím právních úkonů. Není to ale jakékoli jednání regulované právem, je to jednání, které má právní následky. Právní úkon je projev vůle, kterým vznikají, mění se, či zanikají práva a povinnosti, kterým se zkrátka mění právní postavení subjektu, jehož účelem je změna právního stavu. Z nejfrekventovanějších právních úkonů jmenujme např. uzavření smlouvy (koupě, nájem, smlouva o dílo), splnění smlouvy, uzavření manželství, výpověď a mnohé další (o smlouvě více zde), . Právní úkony se ještě dále člení, ale to už je zbytečné zde uvádět. Chtěl jsem pouze podtrhnout význam tohoto pojmu. Jen ještě letmo upozorním, že zvláštním právně filozofickým problémem je soulad skutečné vnitřní vůle subjektu a projevu vůle navenek. To je také nad rámec této kapitolky. Pouze informuji, že právo tento problém nenechává bez povšimnutí a že jej poměrně důkladně rozpracovává.
OBČANSKÝ ZÁKONÍK (40/1964 Sb.)
§ 34
Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
§ 35
(1) Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
(2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
(3) Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen.
§ 37
(1) Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
(2) Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
(3) Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný.
§ 38
(1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.
(2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
§ 39
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
§ 40 odst. 1
Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
§ 49
Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
