TREST SMRTI
Zásadní otázka. Dá se na ní docela dobře demonstrovat mnoho skrytých aspektů práva. Bez ladu a skladu, zařazuji sem výběr z mých příspěvků na diskuzní fórum Seznamu. Internetové diskuzní fórum mi přijde jako vhodné kolbiště, kde se dá rozehrát celá paleta argumentů a kde se rychle ukáže, co laická veřejnost vezme a co ne. Moje argumenty nejsou myslím příliš složité a nemají ani ambici jít nějak hlouběji. Necítím se ostatně kompetentní zrovna toto téma více rozebírat (je-li ovšem v tomto vůbec někdo na světě kompetentní). Rozhodně nechci jednoznačně agitovat pro nebo proti trestu smrti. To spíše úroveň reakcí jednotlivých diskutujících mne nakonec donutila postavit se na stranu odpůrců. Vždycky mi ale šlo hlavně o to, ukázat na otázce trestu smrti obecnější právní problémy, které nemusí být (a nejsou) každému na první pohled patrné.
Proč by masový vrah neměl dostat trest smrti?
Pokusím se stručně. Vidím v tom dvě otázky:
A) Co si může dovolit stát vůči člověku, jak daleko může zajít?
B) Je trest smrti spravedlivý sám o sobě?
A) Co si může dovolit stát vůči člověku, jak daleko může zajít?
Argument spíše z oblasti teorie státu. Není snadné říct, co je stát a co má být. Intuitivně to ale všichni cítíme. Každý víceméně chápe, že stát potřebujeme, že plní úkoly, které by se jinak plnily mnohem obtížněji nebo vůbec. Zároveň je tu však obava, aby stát nepřekračoval hranici své užitečnosti, aby moc jemu svěřená nebyla zneužita nebo aby se stát nestal samoúčelem.
Z těchto důvodů byly už na sklonku středověku vyvinuty určité mechanismy jak omezit moc státu. Ten základní a nejpoužívanější je dělba moci - nejčastěji na zákonodárnou, výkonnou a soudní.
K podobným principům omezujícím moc státu patří OCHRANA MENŠIN, což je nezbytný doplněk principu rozhodování demokratické většiny. Proč chránit menšiny? Velice zjednodušeně - nikde není dáno, že většina má vždycky pravdu. Menšina může být národností, rasová, názorová, takovou menšinou je ale také (nebo spíš především) jednotlivec vůči celku - tedy i pachatel trestného činu. Odtud plyne respektování určitého osobního prostoru, do kterého je stát oprávněn zasáhnout (nebo jej zůžit) jen v nezbytné míře, aby byla ochráněna práva druhých. Trest smrti znamená prakticky vynulování tohoto prostoru, není to ani zůžení, ani zásah, je to nevratná destrukce.
Jiný důsledek, který mě napadá, je určitá výchovná funkce trestu a to nejen pro odsouzeného, ale především pro celou společnost. Stát jako společenská autorita tímto deklaruje, jak se v něm řeší problémy. Stát jasně říká: když nám někdo vadí, tak ho zabijeme a problém je vyřešen. Není divu, že občan takového státu v krajní situaci "vyřeší" své osobní problémy podobně. Společnost se tím konzervuje. Když to přeženu, tak tam, kde se trestá smrtí se vraždí s lehčím srdcem - není důvod mít zvláštní výčitky svědomí. Je tu jen obava z trestu, nic víc, žádný příklad, žádný pocit studu před svými soudci.
Poslední argument ve vstahu ke státu. Se samozřejmostí očekáváme, že náš stát bude reflektovat nejvyspělejší poznatky v oblasti vědy, techniky, v oblasti řízení, financí apod. Mělo by snad být samozřejmé chtít, aby se náš stát řídil také aktuálními poznatky v oblasti etiky a práva (a to nikoli jen proto, že to tak mají v EU).
B) Je trest smrti sám o sobě spavedlivý?
Autorem nejstarší všeobecně uznávané teorie spravedlnosti je Aristoteles (+322 př.Kr.). Velmi stručně jde o to, nalézt rovnováhu mezi dvěma složkami:
- za stejných okolností všem stejně
- každému, co jeho jest
Je to rozpor, který se nedá řešit třemi větami. Odtud plyne např. požadavek obecné platnosti zákonů, zákaz diskriminace, zákaz privilegií, na druhou stranu zase požadavek, aby byly zohledněny specifické okolnosti toho kterého konkrétního případu.
Nejde dát jednoduchou odpověď. Dá se však dodržet určitý postup, určité podmínky, aby byl trest spravedlivý:
1) spravedlivě obviněný člověk
Musí to být opravdu on, kdo posuzovaný čin spáchal měly by být dodrženy zásady "při pochybnostech ve prospěch obviněného" nebo celkově "v pochybnostech mírněji"
2) musí být za své činy odpovědný
To je veliký problém. Není třeba být psychologem, aby člověk pochopil, že zdaleka nejsme jen tím, co si o sobě víme. Že náš bdělý stav je jen zlomek, toho čím jsme ve skutečnosti. Do značné míry je naše myšlení a chování podmíněno tím, co si vůbec neuvědomujeme. Nelze samozřejmě všechny vrahy takto omlouvat, zároveň je však nelze automaticky trestat. Měli bychom mít na paměti, že když máme pocit, že si nikdo nezaslouží nic jiného než smrt, ozývá se v nás ta samá část naší osobnosti, kterou vidíme a odsuzujeme v pachateli.
Vzhledem k roli, kterou stát dnes sehrává v životě společnosti a za současného stavu poznání podstaty lidského bytí, se mi doživotí jeví jako zcela dostatečný trest.
Jedna z nejnovějších uznávaných teorií spravedlnosti (Rawls, publikováno 1971) se snaží vystihnout intuitivní chápání spravedlnosti člověka západní civilizace. Má takové zajímavé východisko:
Představte si, že vás někdo najednou vytrhne ze světa a vy zapomenete, kdo jste a čím jste, nevíte jestli jste muž, žena, Róm, Moravák, chudý, bohatý, zdravý, nemocný, jaké máte vzdělání, jaké rodiče, jaké máte povahové vlastnosti, sexuální choutky, prostě nevíte o sobě nic. Před tím, než se vrátíte zpět do života, máte možnost uspořádat poměry ve společnosti jinak - tento váš pohled by měl vypovídat o tom, jak si představujete spravedlivou společnost. (Můžete třeba zavést trest smrti a podstoupit tak riziko, že se ocitnete v roli neprávem odsouzeného a můžete si říct, ano příjmám toto riziko jako spravedlivé, protože je vyváženo prospěchem, který to přináší celé společnosti. Například.)
Několik nepříjemných otázek.
Zásada "oko za oko, zub za zub" vypadá logicky. Co je ale na ní spravedlivého?
Skutečně není správné mít slitování s někým, kdo ho neměl s někým jiným? To by pak přece neměl slitování nikdo s nikým.
Kdo jsi, že máš odvahu vybírat, kdo by se měl "definitivně odstranit ze společnosti"?
Malá poznámka:
Nepodsouvej mi prosím, něco co jsem neřekl - slovo "nepohodlní" jsem použil v širším smyslu, než jak jsi to ocitoval. Řeknu to tedy jinak - stát, kde se jedinci vysoce nebezpeční pro ostatní odsoudí a popraví, nepřispívá k pozitivnímu společenskému klimatu, protože zdůrazňuje prvek násilí. Přísná izolace od ostatních lidí mi připadá jako dostatečné řešení. Obrazně řečeno, společnost nepozdvihne meč, ale mlčky se obrátí zády.
Co je spravedlivější než "oko za oko, zub za zub"?
Gándhí řekl: Oko za oko a za chvíli bude celý svět slepý.
Že by léčebné výlohy a doživotní renta za oko a zlatý zub a bolestné za zub? Poškozenému by se mělo dostat něco víc než jen možnost ublížit druhému (ukojit touhu po pomstě), třeba zadostiučinění v penězích nebo v naturáliích, náhrada škody, prostě něco, co mu alespoň částečně přinese nějaké dobro, usnadní život (i když city nezhojí). Jde o to, že někdy se hodí represivní sankce a jindy zase restituční, nebo taky obě naráz. "Oko za oko" je podle mne pouze represivní. Otázka je co s vraždou...
Co je spravedlivější než "oko za oko, zub za zub"? Třeba veřejně prospěšné práce pro pachatele a poškozenému bolestné, léčebné výlohy, ušlý zisk, zlatý zub, skleněné oko a náhradu za snížení společenského uplatnění. Není to úplně ideální, ale přijde mi to spravedlivější. "Oko za oko" je čistě represe, nic víc, žádná restituce. V případě vraždy... nevím, to se neodvažuji dělat podobný výčet.
Obecně mi přijde, že zlo nejde vyvážit zlem, že dvě zla se prostě sčítají, že zlo jde vyrovnat jedině dobrem. Možná na to přijdeš, že odpuštění hojí bolest víc než pomsta.
Ta nespravedlnost mi přijde v tom, že zlo nejde dost dobře vyvážit zlem, že dvě zla se prostě sčítají, že zlo jde vyrovnat jedině dobrem. Co se týče pozůstalých, řekl bych, že odpuštění hojí bolest víc než pomsta. Na to člověk nemusí být věřící, k tomu buď dojde sám nebo ne.
Takže, kdyby Ti někdo vyrazil oko, byl bys raději, aby mu bylo vyraženo také? Tím by se celá věc vyřešila? Nevadilo by Ti, že by Ti nikdo nezaplatil ani bolestné, ani náhradu za snížené společenské uplatnění, léčebné výlohy a ušlý zisk? Nechtěl bys, aby si pachatel trest odpikal způsobem, který by přinesl užitek (veřejně prospěšné práce)? Bohužel, k tomuhle chápání spravedlnosti dospěli lidé už ve starověku (Mezopotámie, Řecko, Řím), moje názory jsou tedy velmi zastaralé.
Já mluvím o závazku obnovy, o restituci a Ty stále jen o represi.
Vražda.. přesně kvůli tomu spravedlivému hněvu, který cítíš, a který je zcela na místě, nerozhoduje v žádné civilizaci o sankci názor pozůstalých. Teď teprve použiju svůj první, skutečně morální, argument. Bolest ze ztráty blízkého může skutečně utišit pouze odpuštění, nikoli pomsta. Nepopírám, že ne každému se podaří k němu dopracovat.
Kde bereš tu odvahu rozlišovat kdo je člověk a kdo není?
Svět Ti nepatří o nic víc než komukoliv jinému, ani víc než tomu zločinci. Společnost už dávno není pralesní tlupa, kde všichni patří všem a všichni mohou rozhodovat o všech. Zločinec nezaslouží soucit, určitě ne, ale to, že trestající nejde dál než po nezbytně nutnou hranici, nemá co dělat se soucitem, ale s respektem vůči bytí jiného jedince a to i přesto, že zločinec sám podobný respekt neprojevil - to je ostatně to, za co je trestán. Pokud je trest stejně nemorální jako zločin, pak ten kdo trestá, má se zločincem společného víc než si myslí. Z posledního odstavce hádám, že Tvé spravedlivé odhodlání nenechat žádný zločin nepotrestán je převeliké, takže nečekám, že Tě přesvědčí můj umírněný postoj.