ZÁKLADNÍ PRÁVA
V této oblasti je užíváno několik pojmů - základní lidská práva, základní občanská práva, základní svobody. Náš hlavní pramen práva pro tuto oblast nese název "Listina základních práv a svobod". Tyto pojmy jsou však spíše politickými ozdobami a historickou památkou než účelným rozdělením. Lze vysledovat rozdíl mezi "lidskými" a "občanskými" právy, je rozdíl mezi "právy" a "svobodami", ovšem pro naše účely si bohatě vystačíme s všezahrnujícím pojmem "základní práva".
Jak už jsem naznačil v kapitole o ústavě (více zde), moderní demokracie záhy přišly na to, že právní základ státu není jen regulace státní moci, ale že je třeba myslet i na toho, kvůli komu se to všechno děje - na člověka. Zde je třeba zdůraznit povahu základních práv, kterou laik často intuitivně nechápe - základní práva jsou v principu vymezením vztahu mezi jedincem a veřejnou mocí, nikoli mezi jednotlivci navzájem a jedině jako takových se jich lze také domáhat, tedy pouze vůči státu, ze zásady nikoli vůči ostatním jednotlivcům. Ještě se k tomu vrátím. Zatím pro názornost:
Povaha základních práv:
JEDINEC versus STÁTFilozofické odůvodnění základních práv může být různé. Nejznámější a nejužívanější je přirozenoprávní pojetí - tedy, že člověk je už svým narozením (od přírody, od Boha) nadán jistými základními právy. Je to metafyzická otázka. Dle mého názoru bohatě stačí logické odůvodnění z principu právního státu. Jestliže je zde stát pro lidi, musí mít tito lidé minimální záruky v tom, jak se k nim bude státní moc chovat. Američané na to přišli velmi záhy a prvních deset dodatků americké ústavy tvoří právě základní práva občanů. Přirozenoprávní pojetí se nicméně promítá do způsobu zakotvení základních práv. Naše ústava se nijak neliší od mezinárodního standartu.
Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
Čl. 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Pojem práva je vcelku jednoznačný. Vymezit a poměřovat lidskou důstojnost je složitější, jde spíše o cit než o racionální zdůvodnění, nicméně je to nezbytný korektiv faktické nespravedlnosti, která může vzejít ze stroze formálního pojetí práva.
Nezadatelnost - zákaz jakéhokoliv předání těchto práv jiné soukromé osobě, a to ani dobrovolně, ani z přinucení.
Nezcizitelnost - nemožnost odnětí těchto práv.
Nepromlčitelnost - práva nezanikají způsobem běžným v soukromém právu, tj. využitím v určité lhůtě. Neuplatněním nároku o ně člověk ve vztahu k státní moci nemůže přijít a ta se nemůže na takovou skutečnost odvolat.
Nezrušitelnost - státní moc je může pouze uznat, nemůže je ale zrušit a prohlásit za neplatné.
Teď se pokusím trefit hřebíček na hlavičku. Co je podstatou základních práv? Základní práva představují jakýsi autonomní prostor, nejsoukromější sféru, právní domeček, který stát nechává na pokoji. Tu a tam, vyžaduje-li to vážnost situace, odhodlá se veřejná moc do této sféry zasáhnout, ale vždy se jedná pouze o zásah bez trvalých následků pro samotnou existenci této soukromé sféry. Např. odsouzený je v důsledku trestu zbaven osobní svobody, ovšem po odpykání trestu se mu jeho původní svoboda opět navrací. Mezní hranicí, kam až může veřejná moc zajít, je samotný život člověka - to je pravý princip nepoužívání trestu smrti. Stát izoluje zločince od společnosti, zbaví jedince osobních práv jak je to jen možné, avšak na to nejcenější mu nesáhne - na jeho život. Proč? Vysvětlení jsou různá - náboženská, filozofická - snad proto, že stát lidem život nedává a co nemůže dát, neměl by ani brát. Stát nemá patent na rozum a nezná pravý smysl všeho na zemi - odtud ta zásadní úcta k tajemství života. Bystrý čtenář možná už postřehl, že ochrana práv jedince vlastně znamená také do krajnosti dovedený demokratický princip ochrany menšiny (více zde). Jedinec je ta nejmenší možná menšina, která má právo na ochranu většiny. Do této právní ulity ovšem nepatří jen práva pasivní, ale také aktivní práva, kterými se může jedinec realizovat vůči státu. Představa neporušitelné posvátné osobní sféry svobody každého člověka (a potažmo každé bytosti) je myslím klíčem k pochopení podstaty a smyslu základních práv.
Pokud jde o konkrétní obsah základních práv jednotlivce, ten teoreticky roztřídil už v roce 1892 G. Jellinek. Charakterizoval status jedince, tedy jeho právní postavení, tedy to, jsem svými slovy poněkud mysticky nazval "posvátnou sférou jedince".
status relativus - rovné postavení jedinců vůči sobě navzájem, rovné postavení vůči státu
status negativus - záruky omezení státní moci vůči jedinci, respektování základní svobody v užším slova smyslu
status activus - možnosti jedince podílet se na fungování státu
status positivus - závazky státu k aktivnímu plnění vůči jedinci (např. státní občanství)
status subiectionis - závazky jednotlivce vůči státu (např. vojenská služba, poslušnost právního řádu)
Základní práva lze také podle historického vývoje dělit na tzv. generace:
I. generace - lidská práva, základní svobody a práva na soudní ochranu, která mají původ již v 17. a 18. století
II. generace - práva hospodářská, sociální a kulturní, spjatá s rozvojem dělnického a křesťanského sociálního hnutí na přelomu 19. a 20.století
III. generace - tzv. práva solidarity - právo na mír, na informaci, na rozvoj, životní prostředí, společné kulturní dědictví lidstva
STRUČNÝ PŘEHLED ZÁKLADNÍCH PRÁV V ÚSTAVĚ ČESKÉ REPUBLIKY
Z výše řečeného plyne, že co se týče základních práv jedince vůči veřejné moci, jsou v naší ústavě zakotvena v dokumentu jménem Listina základních práv a svobod (2/1993 Sb.) (o postavení Listiny v ústavě ČR více zde).
1-1993 Ústava.pdf - Ústava České republiky (1/1993 Sb.)
2-1993 LZPS.pdf - Listna základních práv a svobod (2/1993 Sb.)
LIDSKÁ PRÁVA
Z působilost k právům (čl. 5)
Právo na život (čl. 6)
Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7)
Záruka osobní svobody (čl. 8)
Zákaz nucených prací (čl. 9)
Právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, soukromého a rodinného života (čl. 10)
Ochrana vlastnických práv (čl. 11)
Nedotknutelnost obydlí (čl. 12)
Listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství přepravovaných zpráv (čl. 13)
Svoboda pohybu a pobytu (čl. 14)
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby (čl. 15)
Svoboda výkonu náboženství nebo víry (čl. 16)
POLITICKÁ PRÁVA
Svoboda projevu (čl. 17)
Právo na informace (čl. 17)
Právo petiční (čl. 18)
Právo shromažďovací (čl. 19)
Právo sdružovací (čl. 20)
Volební právo (čl. 21)
Právo na přístup veřejným funkcím (čl. 21)
Svobodná politická soutěž (čl. 22)
Právo na odpor (čl. 23)
PRÁVA NÁRODNOSTNÍCH A ETNICKÝCH MENŠIN
Menšinová práva přiznaná každému jednotlivci (čl. 24) - zákaz diskriminace, zákaz odnárodňování
Menšinová práva přiznaná občanům České republiky (čl. 25) - všestranný rozvoj, právo rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a příjmat informace v jejich mateřském jazyku, právo sdružovat se v národnostních sdruženích, právo na vzdělání v mateřském jazyku (podmínky stanoví zákon), právo užívat mateřského jazyka v úředním styku (podmínky stanoví zákon), právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin (podmínky stanoví zákon).
PRÁVA HOSPODÁŘSKÁ, SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ
K této skupině práv je třeba předeslat, že je lze většinou uplatnit jen v mezích zákona. Mezinárodně uznávané pojetí je takové, že možnost jejich skutečného praktického naplnění závisí na reálných možnostech státu v daném místě a čase. Nepochopení tohoto omezení vede ke zbytečným nedorozuměním a pocitům křivdy.
Právo na práci, právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26)
Práva k ochraně hospodářských a sociálních zájmů (koaliční právo - odbory, právo na stávku) (čl. 27)
Právo na spravedlivou odměnu a na uspokojivé pracovní podmínky (čl. 28, 29, 32 odst. 2)
Právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (čl. 30)
Právo na ochranu zdraví (čl. 31)
Ochrana rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých (čl. 32)
Právo na vzdělání (čl. 33)
Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (čl. 34 odst. 1)
Právo na přístup ke kulturnímu bohatství (čl. 34 odst. 2)
Právo na příznivé životní prostředí (čl. 35)
PRÁVO NA SOUDNÍ A JINOU PRÁVNÍ OCHRANU
Právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36)
Právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3)
Právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1)
Zásada nullum crimen, nulla poena sine lege (není zločin, není trest bez zákona) (čl. 39)
Zákaz zpětné účinnosti trestních předpisů (čl. 40 odst. 6)
Praesumpce neviny (čl. 40 odst. 2)
Zásada ne bis in idem (nelze dvakrát odsoudit za tentýž čin) (čl. 40 odst. 5)
PROCESNÍ ZÁRUKY PRÁVA NA SPRAVEDLIVÝ PROCES
- právo odepřít výpověď (čl. 37 odst. 1)
- právo na právní pomoc a právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2)
- rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3)
- právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4)
- veřejnost soudního jednání (čl. 38 odst. 2)
- právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2)
- právo na rozhodnutí bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2)
