POHÁDKA O SEKEŘE
Žili jsme byli jsme pospolu v nuzné chatrči v podhradí.
Někdo z lesa dotáhl strom a bylo třeba jej opracovat.
Každý měl jen svoje vlastní ruce.
Vzpomněl jsem si, že u hradu bydlí kat
a že onen kat má takový šikovný nástroj .... sekera se tomu říká.
Pravda, dřevo se s ní hodně dlouho nesekalo, ale je na to jak dělaná.
Šel jsem k hradu, sebral jsem zakrvácenou sekeru katovi ze špalku
a jdu zpátky do chatrče.
S úsměvem a se sekerou vstupuju do dveří .... a co se nestalo.
Všichni uviděli zakrvácenou katovu sekeru!
Jedni na nic nečekali a rovnou utekli.
Druzí si mysleli, že budou padat hlavy a vrhli se na mě.
Třetí si řekli, že chybovati je lidské.
Čtvrtí to brali jako špatný vtip.
Když jsem řekl, že to není vtip, tak si také začali myslet, že jsem kat.
... nastala pranice.
Nikdo neviděl jak je ten nástoj šikovný.
Všichni za ta léta zapoměli, že sekera nebyla vymyšlena na sekání hlav, ale na sekání dřeva.
Chtěl jsem ji umýt a vrátit jejímu původnímu účelu, ale byl jsem z chatrče vyhnán.
Sedím na mezi a dumám.
Možná jsem neměl do chatrče vpadnout tak zhurta.
Možná jsem si ji měl schovat až kdyby to nešlo těma holýma rukama.
Možná jsme si měli vykovat sami vlastní sekyrku.
A neměli jsme už náhodou vlastní sekyrku vykovanou?
Možná jsem tu širočinu vůbec neměl brát do ruky ...
Někdo si teď může myslet, jestli přecijenom nejsem nevylíhnutý kat.
Co když jsem ale nevylíhnutý tesař?
Kdo ví.... Takovej je život.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec :)
