Když letos ve Špeluňce uhodily mrazy, mladý havraní princ Kramelikar Kramelion byl poprvé nazván Kramlíkem. Nazval ho tak sám Bajraktár.
A tak to všechno začalo...

Karavana větrných mágů

Vesnička zvaná Větrný Jeníkov choulila svých pět chalup pár kroků pod vrcholem kopce Větrníku.

Tak nějak to teda vnímal čaroděj Bajraktár. Havraní princ Kramelikar Kramelion to však vnímal trochu jinak. Do té doby, než se jako druhý syn svého otce vydal do světa zkusit štěstí coby čarodějův pomocník, byl Kramlík zvyklý na denní světlo. V koženém vaku by se rozkoukal málokdo... Zato mu však Bajraktár důvěřoval jako málokomu. Kramlík byl přesvědčen, že si tolik důvěry snad ani nezaslouží. Už když ho první den čaroděj vyslal jemným kopancem vstříc podrážděnému medvědovi se slovy: "Leť sokolíku! Zprovoď tu bestii ze světa!" začal tušit, že něco není v pořádku. Tehdy na medvěda spadl smrk, ale havran ze svého rozpačitého vítězství velkou radost neměl.

Nyní, po dvou dnech nelehké služby, dorazil s Bajraktárem k cíli cesty. Obyvatelé vesničky vyslali před měsícem prosebníka, aby přivedl z města čaroděje, protože je sužovala Karavana větrných mágů. Bajraktár dorazil s mírným zpožděním. Jakmile vísku spatřil, věděl, o co jde. Karavana větrných mágů právě loupila, drancovala a pustošila. Čaroděj počkal až se vyřádí a pak poslal Kramlíka na průzkum. Kramlík bloudil dlouho mezi chaloupkami, ale kromě unavené Karavany větrných mágů nenašel už nikoho, kdo by stál o pomoc potulného čaroděje a jeho přítele havrana. Když se s touto smutnou zprávou vrátil, Bajraktár se zasmušil. Jeho oči se zahleděly k vrchu Větrníku, kde odpočívala Karavana větrných mágů. Pak pohlédly dobrácky na Kramlíka.

"No nic, tak se asi vrátíme domů. Nechceš se vystřídat ? "

Cesta zpět ubíhala pomalu. Navzdory čarodějovým kletbám musel havran často odpočívat, protože se mu popruhy vaku zařezávaly hluboko do ramínek. Čaroděj byl těžký. Když Kramlík konečně spatřil čarodějovu věž Sragalškwar, svůj nový domov, srdce mu samou radostí tak poskočilo, že se z toho probral až v malé, ale útulné klícce u stropu Bajraktárovy komnaty.

Od prvního dne ve službách čaroděje usínal havran každý večer jako když ho do vody hodí. Ani dnešek nebyl vyjímkou. (Bajraktár se ráno nikdy nezapomněl postarat, aby se tak i probouzel.)

Tak skončilo jejich první společné dobrodružství. Čaroděj a havran, nerozluční přátelé. Karavana větrných mágů však nebude odpočívat navěky.....

Další kapitola