Kramlíkova vytrvalost udělala zřejmě na někoho dojem. Jinak si totiž různé maličkosti nadcházejících dnů nelze vysvětlit.

Tajné přání

Čaroděj Bajraktár jistého dne hledal v "Moudré domácí encyklopedii" pojem zatloukání hřebíku. Zrak mu mimoděk padl na heslo zatmění slunce. "Kdo by chtěl dneska zatemňovat slunce?" zabručel a znuděně zaklapl knihu.

Malý havran zrovna drhnul pískovcovou cihlou prkennou podlahu v předsíni věže Sragalškwaru. Sunul těžkou cihlu píď za pídí tam a zpět temnou místností. "Už aby byl té dřiny konec" posteskl si. V tom se ve dveřích zjevil Bajraktár. "Běž pro vodu!" sykl a už letěly vzduchem Kramlíkovi vstříc dvě veliká okovaná vědra. Hned za nimi ještě ráhno na nošení přes rameno a malé dřevěné chůdy akorát pro havraní nožičky. Havran připevnil na oba konce ráhna vědra, vzal pod křídlo chůdy a vyrazil ke studánce u lesa.

Vědra drkotala jak je Kramlík táhl po schodech od věže. Kdyby si je dal přes rameno, jak to dělá Nástěnka, když chodí pro vodu, zůstal by viset aspoň dvacet palců nad zemí. Tak byla ta dvě vědra veliká. Prošel okolo starého stromu Sivolistu. Opatrně překonal mělký brod tam, kde křížil stezku potůček Ropušák a už to bylo ke studánce Čekance u lesa Strašiboru coby obr dup. Ne že by nebyla ve věži Sragalškwaru studna, ale čaroděj měl na koupání raději vodu ze studánky Čekanky. Dobře se v ní dělala pěna.

Už se blížil čas oběda, když havran dotáhl s rámusem vědra ke studánce. Sluníčko pražilo a ze Strašiboru voněla smůla. Když Kramlík nabíral vodu, studánka si cosi bublala pod kapraďovými vousy. Malý elementál, který v ní bydlel neměl takové věci rád. Celé okolí bylo pošlapané a v kapradí ležel dokonce starý rozbitý hrnec. Když však skřítek rozeznal na havranově noze kroužek s adresou: ČARODĚJ BAJRAKTAR, SRAGALŠKWAR - ŠPELUŇKA, VĚTRNÉ VRCHY, raději zmlknul.

Havran naplnil vědra, postavil je asi čtyři stopy od sebe, připevnil je k ráhnu, nasadil si vlastnoručně zhotovené chůdy, dopajdal na nich mezi vědra, skrčil se, dal si své havraní ramínko pod ráhno a trhnutím zvedl. Chvíli hledal na tenkých chůdách rovnováhu a když ji našel, vydal se pomalu do mírného svahu po kamenité stezce zpět do věže, kde už čaroděj netrpělivě čekal na svou koupel. "Kéž by v těch vědrech nebyla aspoň ta voda", pomyslel si Kramlík, když se dopotácel k potůčku Ropušáku. V tom se z oblohy snesli žízniví orli a všechnu vodu mu vypili.

Zkoprnělý Kramlík se díval na orly jak mizí v dálce a pomyslel si: "Kéž bych měl zas vědra plná vody". V tom vyskočily z potoka veliké ropuchy, popadly Kramlíka za chůdy a škubly. Kramlík sebou plácl do vody a obě vědra už se hnala proudem dokud u Vrbové tůňky neklesla ke dnu naplněna vodou.

Kramlík se po chvíli vydrápal z potoka. Málem se utopil. Měl stále ještě své havraní chůdy a havrani moc plavat neumí. Podařilo se mu chytit ráhno, ale vědra ležela na dně Vrbové tůňky. Co teď? Klečel na břehu a koukal do zelenavé hlubiny pod sebou. "Kdybych se tak k nim mohl dostat." pomyslel si a už se řítil dolů jak pod ním povolil drn. "Aniž bych se zase namočil !!!" stačil ještě vykřiknout. S žuchnutím dopadl na plochý kámen vedle věder. Potok Ropušák zmizel....

Když znovu nabíral vodu u studánky Čekanky, zdálo se Kramlíkovi, že zaslechl mezi šploucháním vody malé uchechtnutí. No nic. Za chvíli zase balancoval na chůdách s plnými vědry na ramenou po kamenité stezce. Přešel písčité koryto vyschlého Ropušáku a pokračoval dál. Náhle se mu rozestoupila zem pod chůdama a on hleděl přímo do sáhové trhliny, která se vytvořila uprostřed cesty. Jedno vědro zůstalo stát na jedné straně propasti a druhé zůstalo na druhé. Uprostřed visel za křídla na ráhně Kramlík a chůdy se mu klátily nad bezednou hlubinou. Až teď si uvědomil, že se chtěl právě porozhlédnout po nějakém vhodném místě, kde by si na chvíli odložil vědra. Takhle si to tedy nepředstavoval. Chvíli tam tak bezradně visel. Nakonec sebral poslední síly a udělal takový neohrabaný výmyk. Dostal se na ráhno a po něm se pak přeplazil jako po mostě na druhou stranu.

Pak seděl na cestě a popadal dech, ale říkal si, že čaroděj už bude jistě nervózní, takže se za chvilku zase ozývalo ťukání chůd, vrzání okovů a krákavé kletbičky. Polední slunce žhnulo. Jak se blížil ke stromu Sivolistu, těšil se havran na tu chviličku, kdy půjde ve stínu košaté koruny. O to víc ho rozesmutnilo, když zjistil, že stín dopadá přesně na opačnou stranu než vede stezka.

"Kéž by to otravné slunce zhaslo" uklouzlo mu z vyprahlého zobáčku. A tak se stalo, že nad Větrnými vrchy, nad Špeluňkou, nad věží Sragalškwar i nad Kramlíkem zhaslo slunce...

Další kapitola