Bylo časné ráno. Slunce se klubalo za horami nestíněno žádnou planetou. Nahoře na rybníku Kaprníku, odkud vytékal potok Ropušák, právě zvedali stavidla a uhlíř Zmola s Kemsou ovčákem zasypávali dřívím a kamením puklinu, co se minulý týden udělala na pěšině ke studánce Čekance. Toho rána čaroděj Bajraktár odešel.

Silvestris

Havran Kramlík seděl spokojeně ve své klícce. Nebylo to sice moc pohodlné, ale aspoň nemusel nic dělat. Pootevřenou okenicí vnikal do komnaty čerstvý vzduch a dokonce i trocha světla. V krbu ještě sálaly poslední uhlíky a průvan jemně šimral havrana na ledvinách. Kramlík podřimoval u stropu ve svém drátěném pelíšku, pozoroval se v kulatém zrcátku, co mu dal ve slabé chvilce Bajraktár a spokojeně vdechoval vůni rozličných sušených bylin a plodů jenž visely na stropě vedle klícky. Když měl hlad, stačilo se rozhoupat a zobnout si tuhle lístek šalvěje, onde zrnko turkyně. Tak uplynul týden a tehdy zahalil Kramlíkovu mysl stín obav. Ať se houpal jak chtěl, na další plodiny už nedosáhl. Vyzobal už vše v dosahu klícky. Dokonce i roztoče a houby v trámoví. Navíc nebyl sám, komu prozpěvoval žaludek hladovou písničku...

Sedmého večera pozoroval havran v zrcátku měsíc, jak chladně hledí na věž Sragalškwar. Už skoro spal, když v tom se z ničeho nic škvírou mezi okenicemi mihnul černý stín. Havran se okamžitě probral. Zíral do tmy, ale nic neviděl. Naslouchal, ale kromě meluzíny v komíně nic neslyšel. Náhle si s hrůzou uvědomil, že na něho hledí dvě svítící zelené oči.

Kramlík ty oči znal. Byl to strašný netvor felis silvestris a každý havran ho znal už z havraních pohádek. Býval černý, bílý či mourovatý, na tlapách špičatá drápiska a v tlamě ostrá zubiska. Viděl i ve tmě, protože mu v očích hořel studený oheň. A co neviděl, to ucítil svým čumákem nebo nahmatal dlouhatánskými fousisky, co mu vyrůstaly z hlavy na obě strany. Plížil se neslyšně jak myšlenka, běhal rychle jako vítr, skákal vysoko jako ... něco, co skáče moc vysoko ... a měl veliký huňatý ocas.

Kramlík se však uklidnil, když si uvědomil, že sám visí u stropu v pevné drátěné kleci. Navíc už půl roku nebyl mládě, ale velký havraní princ Kramelikar Kramelion se silnými pařáty a ostrým zobákem, na kterého si jen tak nějaký silvestris netroufne. Nebo co to vlastně bylo... Nyní se to každopádně plížilo někde kolem kredence s knihami, pak havran zahlédl stín v pruhu měsíčního světla u almary a nakonec to vyskočilo na stůl, co stál přímo pod klecí, posadilo se to a hledělo to přímo na Kramlíka. Ozval se krátký skřek. Havran ztuhl. Pak silvestris skočil. Zachytil se všemi čtyřmi za drátky klece a už natahoval pracku dovnitř. Havran visel hlavou dolů jak se křečovitě držel v horní části těsné klícky. Krev se mu valila do hlavičky. Sekl zobákem po tápající pracce. Minul. Drápy ve tmě tupě cinkaly o dráty jak se silvestris snažil vyšplhat výš. V tom vrzly dvířka klece. Kramlíkovi se přestala valit krev do hlavy.

COŽE ?

Že by mu Bajraktár zapomněl zamknout klec, když odcházel ? To je divný. "A že jsem si toho doteďka nevšiml !", letělo mu hlavou. Ale silvestris už byl uvnitř! A už se chystal vyškrábat havranovi oči. Ten jenom tak tak uhnul hlavou. Ohnal se zobákem a seknul pařátem, ale silvestris byl rychlejší. Chytil Kramlíka za křídlo a snažil se ho strhnout na podlahu klece. Tehdy napadla havrana poslední zoufalá myšlenka. Věděl, že Čaroděj Bajraktár dokázal s těmito lstivými tvory rozmlouvat a poroučet jim. Znal na ně prastará zaříkávadla. Když třeba chtěl, aby k němu přišli, zašeptal: "Čičí čičí ". Jindy, když si přál, aby od něj odešli, vzkřikl jasným klasem: " Kšá kšá !". To ale nebylo nic pro havraní zobáček. Když chtěl Kramlík kočku zahnat mocným zaklínadlem, ozvalo se jen uchraptěné: "Krá krá !" místo: "Kšá kšá !"

Co se však nestalo? Vzduch náhle proťalo ječivé zavřísknutí, zaprskání, pak se klec divoce rozhoupala, to jak silvestris skočil dolů, buchnutí a žuchnutí, to jak zapackal o hranu stolu a přistál na podlaze, pak se jako stín mihnul v okně a bylo slyšet už jen skřípání drápků o kamennou zeď Sragalškwaru. Nakonec se z hloubky ozvalo šelestivé zapraskání, to jak silvestris dopadl u paty věže na všechny čtyři do křoví a pak už nic.

Kramlík chvíli seděl, masíroval si pohmožděné křídlo a laskal v sobě hřejivý pocit vítězství. Ještě stále pln ostražitosti, rozhlížel se pro jistotu po temné komnatě. Náhle leknutím vyskočil, div že se nepraštil o vršek klícky. Hleděl přímo do svého kulatého zrcátka, co viselo v kleci naproti dvířkům. Jak byly jeho smysly vybičovány smrtelným nebezpečím, lekl se i vlastního obrazu. Nyní mu došlo, že to nebylo jeho zaklínadlo, co vyhnalo felise silvestrise, ale silvestrisův pohled do vlastních svítících očí v kulatém zrcátku. Teď to Kramlíka trochu zamrzelo, ale ten pocit, kdy vyřknul zaklínadlo a protivník se dal v panickém strachu na útěk, ten pocit, ten se mu vryl hluboko do paměti.

Když bylo po všem a byl klid, ozval se zase hlad. Havran si uvědomil, že jsou dvířka klece otevřená. Začalo mu zase vrtat hlavou jakto, že si toho za celý dlouhý týden nevšiml. Nechtělo se mu věřit, že by je odemknul silvestris. Nebyly zamčené žádným kouzlem, které se pokazí, když se trochu zabere. Byly zamčené na poctivý zámek a klíč leží támhle na polici. Kramlíka dokonce napadlo, že to třeba nebyl obyčejný silvestris, ale převlečený černokněžník. Pak si ale řekl: "No nic" a vyplachtil z klece na kredenc. Ať už se to seběhlo jakkoli, nyní byl volný "A toho je třeba náležitě využít !", zvolal a vrhl se do spižírny.

Další kapitola