Slunce už stálo vysoko na obzoru, když se Kramlík ráno probudil. Nějakou dobu se jen tak bezcílně potloukal po věži nevěda, co s volným časem. Čaroděj se stále nevracel, takže nebylo co dělat. A tehdy dostal Kramlík ten velký nápad. Naučí se sám kouzlům a vydá se sám do světa ! Ale zrovna tehdy se vrátil čaroděj Bajraktár...

Klotoida

V následujících dnech neměl Kramlík u čaroděje na růžích ustláno. Bajraktár mu ustlal v akátovém proutí a to má ještě větší trny. Hladový havran totiž ve spíži vyzobal celý pytlík křížal a to nesl Bajraktár s velkou nelibostí. Naštěstí teď čaroděje spíš zajímalo, kdo vypustil havrana z klece. Klíč ležel netknutý na polici a nikde ani stopy po nějakém vetřelci. Čaroděj hleděl zamyšlen z okna své věže a jeho mysl bloudila krajem. Nejčastěji se jeho myšlenky upíraly k lesu Strašiboru. To bylo odpradávna místo odkud přicházelo všechno tajemné a nepochopitelné. A poslední dobou odtamtud přicházela hlavně baba Klotoida, kořenářka a léčitelka. Bajraktár ji neměl rád...

Bylo na čase zjistit, kde má ta diletantka tu svou chatrč. Všechny ženský ze Špeluňky tam už trefily i po slepu (a chlapi jakbysmet) a jen on, velký čaroděj Bajraktár, to nevěděl a připadal si dočista jako hlupák. Bylo už opravdu načase... v zájmu zachování důstojnosti magie.

Následující tři dny nedával Bajraktár Kramlíkovi nic jíst, aby byl zuřivý a čtvrtého dne se s ním vydal na průzkum do lesa Strašiboru. Překročili potůček Ropušák, napili se ze studánky Čekanky a už stáli na okraji nedozírného moře šumících stromů, na okraji lesa Strašiboru. Bajraktár se na chvíli zastavil, ohlédl se za Špeluňkou, za věží Sragalškwar a přelétl zrakem horizont Větrných vrchů. Pak si sáhl k levému rameni a utáhl Kramlíkovi poutíčka.

"Nuže, jdeme na to můj věrný ptačí příteli".

S těmito slovy se čaroděj zanořil do bezového houští. Hned první větev praštila Kramlíka přímo mezi oči. Nebýt kožených poutíček, kterými byl přišněrován k Bajraktárovu rameni, jistě by upadl a to by byla hanba ! To se pomocníkovi čaroděje nesmí stát. Jak se však nořili stále hlouběji do lesa Strašiboru, naučil se Kramlík větvím uhýbat a už se nepraštil ani jednou (nepočítáme-li okamžiky, kdy sebou praštil o zem sám čaroděj Bajraktár... těch bylo ostatně nepočítaně). Tak si razili cestu temným hvozdem stále dál. Přes zrádné rokliny, neprostupné houštiny, přes vývraty a kořeniska, skaliska i bažiniska. Často čaroděj myšlenkou i slovem zmiňoval babu Klotoidu a její lesní chatrč. Kolikrát už se zdálo, že ji zahlédli v křoví mezi stromy. Vždy se však proměnila ve starý vývrat, padlý strom, vrásčitý balvan nebo pouhý stín ve stráni.

Tak plynula hodina za hodinou až se nad korunami Strašiboru začaly houfovat večerní červánky, vzduch se ochladil a ptačí písničky ustoupily šumění větru v dálce. Čarodějovo klopýtání se rozléhalo širokou ozvěnou usínajícím lesem. Havran mu visel bezvládně z ramene na vytahaných kožených poutíčkách a zamotával se mu do záhybů pláště.

Když začaly v houstnoucím šeru mizet ze světa barvy, přehodil si Bajraktár havrana na záda a zůstal mlčky stát. Všude kolem se rozprostíralo hluboké lesní ticho. Kramlík se s trhnutím probral z dřímoty a posadil se na čarodějově propoceném rameni. Oba upírali zrak před sebe a oba uviděli to samé. Vpředu mezi kmeny statných lesních velikánů probleskovalo malé světýlko (!!!). Čaroděj vyrazil zbrkle kupředu, takže se Kramlík zase ocitnul hlavou dolů na jeho zádech. Zvednout se mu podařilo, až když se prodírali bezovým houštím. Náhle stanuli na kraji lesa...

Před nimi se otevřela spící krajina. Dole v úpatí luk blikala světýlka několika schoulených chalup, nedaleko zurčel potůček a kousek dál se proti temnému nebi rýsovala silueta staré věže. Ano, byla to Špeluňka a věž Sragalškwar v náručí Větrných vrchů. Od rybníka Kaprníka znělo kvákání žab a studánka Čekanka zrcadlila první mihotavé hvězdy ve svém třpytivém zrcadle.

Kramlíkovi prolétly hlavou roje otázek. Kde to jsme ? Jakto, že jsme zase tady ? Kde je baba Klotoida ? Kde je její lesní chatrč ?.... Nakonec si je však nechal pro sebe. Čaroděj Bajraktár právě ztěžka přebrodil potůček Ropušák a pomalu se šoural stezkou ke své věži Sragalškwaru. Tu noc spali oba jako zabití.

Další kapitola