Hned druhý den dostal Kramlík zvláštní úkol. Když o tom moc nepřemýšlel, byl to ten nejpříjemnější úkol, který mu zatím čaroděj Bajraktár uložil. Když o tom moc nepřemýšlel ...

Meč spravedlivých

Kramlík se měl jen tak nezávazně potloukat okolo věže Sragalškwar. A to se mu velmi líbilo. Čaroděj Bajraktár zatím seděl v nejvyšším patře své věže a nespouštěl havrana z očí. Doufal, že tak naláká tu tajemnou věc, která se nezdráhala vyšplhat pro Kramlíka až do jeho vlastní klece. A tak se Kramlík potloukal okolo věže Sragalškwaru. Na ocase se mu třepetal červený fáborek a po kamenité stráni za ním drkotal velký kravský zvonec, který mu čaroděj přivázal k pravé noze, aby se neztratil. V trávě bzučel divoký hmyz, na nebi se smálo sluníčko a lehký větřík čechral Kramlíkovi peří. Byl krásný den.

Aniž by věděl jak, došel Kramlík před polednem k rybníku Kaprníku. Hladina byla klidná a lesklá, jak jen může hladina těsně před obědem být. Kousek od břehu se otvíralo k nebi několik leknínů a opodál si šeptalo svá tajemství husté rákosí.

Tam seděly na břehu na plochém kameni dvě žáby. Jejich kvákání se rozléhalo široko daleko, a když se Kramlík blíže zaposlouchal, zjistil, že ty dvě žáby se hádají. Předmětem jejich sporu byl právě onen placatý kámen, na kterém obě dvě seděly. Nemohly se dohodnout, které z nich ten kámen patří. Jedna tvrdila, že si kámen zamluvila jako první a druhá zase, že na kámen vylezla jako první. Sluníčko svítilo, kámen byl pěkně vyhřátý a ani jedna žába se ho nechtěla vzdát. Obě byly tak zabrány do hádky, že si ani nevšimly Kramlíka, jak přichází po stráni. Až když byl úplně u nich, otočily se a spatřily ho, jak tam tak stojí s červeným fáborkem na ocase, s kravským zvoncem u pravé nohy a klape zobákem na pozdrav. Žáby se tak lekly, že v mžiku skočily zpět do rybníka, jen to šplouchlo !

Kramlík byl trochu zklamán takovým uvítáním a už se chtěl obrátit na odchod, když v tom zazněl odkudsi pomalý dutý hlas. To k němu promluvil onen placatý kámen. Právě onen placatý kámen, o který se před chvílí tak malicherně hádaly dvě žáby. "Děkuji ti neznámý poutníku, že jsi mne zbavil těch dvou otravných žab. Hádaly se tu o mne už od chvíle, kdy slunce poprvé vykouklo na lesem Strašiborem. Za celou tu dobu ani jednu z nich nenapadlo, aby se zeptala mne, onoho placatého kamene, zda souhlasím s jejich návštěvou... Žáby se poslední dobou začínají chovat jako lidé... Ale tobě, neznámý poutníku, splním za tvoji šlechetnost jedno přání. Vyslov, čeho si žádáš ?"

Nastalo dlouhé ticho...

Kramlíkovi vířily jeho havraním mozečkem desítky nesplněných přání a vytěsněných tužeb. Ze všeho nejvíc si přál, aby ho čaroděj Bajraktár pustil domů. Něco mu však říkalo, že je třeba hledět vpřed a že by mohl chtít mnohem víc. Nakonec se rozhodl. Ano, teď nebo nikdy! Kramlík na vteřinu zatajil dech... a pak vyslovil své přání. Přes všechnu havranovu upřímnou snahu se však tehdy na břehu rybníka Kaprníka ozvalo jen ono známé suché "Krá krá".

Nastalo dlouhé ticho...

"Cože ? Krakra ? To není možné ? Jak jsi se o tom dozvěděl ?", nestačil se divit onen placatý kámen. "Opravdu si přeješ Krakra ?". Onen placatý kámen vypadal velmi zaskočeně.

Kramlík se už na další odpověď nezmohl.

"Dobrá tedy... Nevím kdo ti prozradil to prastaré tajemství, ale dal jsem ti slib a ač nerad, musím jej nyní dodržet." Onen placatý kámen nasadil slavnostní výraz a dvakrát se ztěžka překulil západním směrem. Na jeho původním místě se otevřela mělká prohlubeň. Ve změti obnažených kaménků, kořínků, červíků a žížal zahlédl Kramlík odlesk čehosi kovového...

"Zde, na tomto místě, odpočívá po dlouhá staletí Krakr, meč spravedlivých. Nyní je tvůj." Onen placatý kámen se odmlčel a zůstal tu jen tichý rybník Kaprník, vykulený Kramlík a odlesk čehosi kovového v hlíně.

Nastalo dlouhé ticho...

Pak se Kramlík odvážil blíž. Onen placatý kámen se už ani nehnul. Kramlík opatrně nahlédl blíž k tomu tajemnému odlesku čehosi kovového. Vypadalo to jako kulička zamáčknutá v hlíně. Havran se ji pokusil vyhrábnout pařátem. Nešlo to. Začal tedy hrabat okolo. Kravský zvonec mu trochu překážel, ale přesto se mu za chvíli podařilo odhrabat hlínu okolo kuličky. Ukázalo se, že to není kulička, ale jílec velikého meče. Meč byl totiž zaražen do hlíny na stojato špičkou dolů až po rukojeť. Kramlík uchopil rukojeť oběma pařáty a táhl, co mu jeho havraní síly stačily. Nicméně marně. Meč byl na mladého havraního prince příliš veliký. Kramlík se snažil seč mohl, leč meč nevytáhl.

Čaroděj Bajraktár si na věži naštěstí ničeho nevšiml, protože když Kramlík dorazil ke Kaprníku, zasedl právě k obědu a teď spal jako špalek. A tak Kramlík zatím tahal a tahal, hrabal a hrabal a potom zase tahal a tahal a hrabal a tahal. Ale hlína byla tvrdá a kamenitá, meč velký a těžký a Kramlík malý a slabý.

A pak se na Větrné vrchy pozvolna snesl soumrak. Všechno utichlo, les Strašibor potemněl, rybník Kaprník ztratil lesk a jen zurčení potůčku Ropušáku se rozléhalo po stráních a uhánělo mělkou kotlinou dolů do Špeluňky a dál vstříc neznámý krajům. Kramlík seděl smutně na onom placatém kameni a foukal si bolavé pařátky. Opodál trčel ze země Krakr, meč spravedlivých a všude kolem kvákaly žáby.

"Krrrramlííííííík ! Domůůůů !", ozvalo se od věže Sragalškwaru.

Čaroděj Bajraktár se právě probudil z odpoledního zahloubání a sháněl se po svém pomocníkovi. Kramlík vyskočil ! Co teď, co teď ? Rychle popadl pár větviček a naházel je na dolík, ze kterého trčel Krakr, meč spravedlivých. Všechno to přikryl listím, zasypal hlínou a už pelášil vzhůru kamenitou strání ke svému pánovi. Ještě chvíli doléhalo k rybníku Kaprníku klinkání kravského zvonce, pak už jenom vzdálené vrznutí dvířek věže Sragalškvaru a ticho...

Tak skončil další rušný den v životě čaroděje Bajraktára a jeho přítele havrana.

Další kapitola