Těžko říct jestli to způsobil Bajraktárův Fanfrnoch nebo něco jiného, ale ve Špeluňce každopádně pršelo už desátý den. Od Větrníku stále připlouvala nová a nová mračna a vypadalo to, že nemají konce. Pastviny se zelenaly, zelenina bujela a baba Klotoida požívala ve Špeluňce nejvyšší vážnosti, protože ona to přece byla, která říkala, že by bylo dobré, aby trochu zapršelo. Na čaroděje Bajraktára padla zádumčivá nálada.
Mluvící strom
Jedenáctý den, když deště konečně ustaly, vydal se Bajraktár na krátkou procházku okolo věže Sragalškwaru. Kroky ho zanesly až ke starému stromu Sivolistu. I usedl čaroděj pod něj a nechal svůj zrak bloudit krajinou. Z velkých listů starého stromu tu a tam ukapávaly kapky a mezi mraky tu a tam vykouklo sluníčko. Vzduch voněl duhou. Náhle strom Sivolist zaševelil listím a promluvil tichým hlasem:
"Co tě trápí příteli?"
Bajraktár se trochu lekl. Už to bylo dávno, kdy strom Sivolist naposledy promluvil. Dříve, za starých časů, hovořil s lidmi velmi často, ale posledních tisíc let většinou jen spal. Co si Bajraktár pamatoval, tak poslední Sivolistova věta zněla: "U všech druidů, co je to za motovidlo?". Pronesl ji tehdy před třiapadesáti lety v ten památný den, kdy Špeluňku navštívil slavný drakobijec Rianol Drakobijec a zakopl o Sivolistův kořen. Tenkrát lidé Sivolist málem pokáceli, protože slavný Rianol Drakobijec se strašlivě urazil a slíbil, že Špeluňku srovná se zemí. V tu chvíli však dorazil posel se zprávou, že se na Větrníku usadil drak a na celou záležitost se zapomnělo. Drak tenkrát Rianola Drakobijce zabil a vrátil se zpátky do Ledových hor, takže nebezpečí, že bude Špeluňka srovnána se zemí, pominulo, ale strom Sivolist už od té doby raději s nikým nemluvil. Až dnes, když se pod ním usadil zasmušilý čaroděj Bajraktár.
"Nějak jsi zestárul příteli.", pokračoval strom.
"To víš Sivoliste, mám pocit, že poslední dobou už není magie to, co bývala...", povzdechl si čaroděj.
"Tak tak příteli. Taky mám ten pocit, když tě tak pozuruji.", zaševelil strom.
Nastalo dlouhé ticho. Bajraktár nevěděl, co na to říct. Cítil, že Sivolist má jako vždycky pravdu.
"Musíš vrátit magii její ztracenou důstojnost. Probudit v lidech úctu a strach. Ale také důvěru a hlavně odvahu. Odvahu, aby dokázali užívat ten veliký magický dar, který v sobě každý nosí.", vypadalo to, že si Sivolist chce vynahradit těch třiapadesát let, kdy byl zticha.
"Ale !...", bránil se čaroděj.
"Ano ano, já vím... tvůj starý trik s Famfrnochem. To je toho... myslíš, že tím ještě dneska někoho ohromíš?"
Bajraktár musel uznat, že jeho poslední kousek mu žádné zvláštní uznání ve Špeluňce nepřinesl.
"Podívej se na Klotoidu. Je to obyčejná ženská, žádný vzdělání, ale snaží se a má výsledky."
Bajraktár začal litovat, že tenkrát Sivolist neporazili.
"Hele, to ses probudil jenom proto, abys mi řekl tohle?"
Strom přestal kývat větvemi a ševelení listů utichlo.
"Víš Bajraktáre, já jsem poslední, kdo v tebe ještě věří."
Toho večera byl Bajraktár dlouho vzhůru. Listoval si ve starých čarodějných knihách a vzpomínal. Někdy se i čarodějům těžko usíná. Strom Sivolist ale tentokrát neměl tak docela pravdu. Jen o patro níž, v klícce vystlané akátovým proutím, usínal právě Kramlík, havraní princ. Už desátou noc nesnil o níčem jiném než o Famfrnochu, o mracích, o Karavaně větrných mágů, o Krakru, meči spravedlivých a kdo ví o čem všem ještě. Ve svých snech to byl on, kdo svolává mračna na kopci Větrníku, bojuje s Karavanou větrných mágů, v poslední vteřině vypouští papírového draka, sesílá déšť na vyprahlou vesnici. Byl to on, kdo trestá svého pomocníka malým bičíkem, kdo vyžaduje drbání na špatně přístupných místech, kdo se směje, když někdo zápasí s krysou ve vlastní kleci.... ale dost, už dost! Strom Sivolist nebyl posledním, kdo ještě v čaroděje Bajraktára věřil...
Kniha druhá
OBSAH