Od té doby, co čaroděj Bajraktár promluvil se stromem Sivolistem, děly se ve věži Sragalškwaru nevídané věci. Čarodějův pomocník havran Kramelikar Kramelion, řečený Kramlík, byl v jednom kole. Nosil sem a tam haldy knih, žehlil pomačkané svitky, zašíval natržená roucha a uklízel nepořádek po všelijakých pokusech. Čaroděj Bajraktár se rozhodl, že vrátí magii ztracenou slávu.
Poutník
Jestliže začnete na něčem usilovně pracovat, věci se pak obyčejně dají samy do pohybu. Tak se stalo, že jednoho večera na sklonku léta zabušil kdosi na dveře věže Sragalškwaru. Bajraktár byl zavřený ve své komnatě a přeříkával si zaříkávadla. Kramlík právě chystal večeři. Všeho nechal a šel dolů. V prvním podlaží vylétl na parapet malého okénka. Ozvalo se zase bušení. No jo, no jo. Kramlík krátce přelétl očima krajinu. V mělkém údolí pod věží se ukládala k spánku vesnička Špeluňka, opodál zurčel potůček Ropušák, za ním se černal les Strašibor a když se havran hodně naklonil, tak napravo spatřil lesklé oko rybníka Kaprníka. Vzduch voněl senem a chladný větřík dával vědět, že léto na Větrných vrších pomalu končí. Bušení se ozvalo potřetí a tentokrát to vypadalo, že Sragalškwar spadne.
"Krá krá!", zakřičel havran a vyklonil se z okénka.
Dole stál nějaký člověk zabalený v cestovním plášti. V ruce držel obyčejnou hůl a obličej mu zakrývala kapuce. Přestal bušit do dveří, stáhl si kapuci a podíval se nahoru. Byl to mladý muž. Neoholený, zarostlý, ale s laskavýma očima. Kramlík opakoval svoji otázku:
"Krá krá!"
Pocestný poodstoupil od dveří, zastínil si rukou oči a zkoumavě obhlížel věž. Viděl jen hrubou kamennou stavbu, pár úzkých oken a v jednom z nich mávajícího havrana.
"Krá krá!"
Pocestný se na moment zarazil, protřel si své laskavé oči, ale pak si řekl, že nemá co ztratit.
"Doslechl jsem se, že zde bydlí čaroděj Bajtrdlo!"
"Krá krá."
Chvíli bylo ticho...
"Potřeboval bych s ním mluvit."
"Krá krá."
Kramlík ze zkušenosti věděl, že s trochou trpělivosti se nakonec dozví všechno.
"Otevři ty usmolená slepice nebo tě oloupu jak pomeranč!"
Kramlík s sebou trhnul. Nevěděl sice, co je to pomeranč, ale bylo mu jasné, že tohle není obyčejný pocestný. "Krá krá!", zašvitořil a uháněl do nejvyššího patra pro čaroděje Bajraktára.
Bajraktár stál zrovna před zrcadlem a trénoval svoje oblíbené zastrašovací grimasy. Kramlík ho přistihl v nejlepším a tak se zaskočený čaroděj s přehnanou ochotou vydal dolů. Otevřel vrzající dveře a stanul tváří v tvář neoholené tváři mladého muže s laskavýma očima.
"Jsem Rianol, vnuk slavného Rianola Drakobijce, mám tu čest mluvit s čarodějem Bajtrdlem?"
Bajraktár vykulil oči: "A...ano..." a bodlo ho při tom u srdce. Ta proklatá přezdívka, nikdy se jí nezbaví.
"Potřeboval bych s tebou o něčem mluvit čaroději, mohu dál?"
"Ale jistě, tudy prosím, račte mne následovat" vzpamatoval se Bajraktár. "Hůl a plášť si můžete odložit tady u dveří." Čaroděj si stačil všimnout, že pocestný nemá žádnou jinou zbraň a to ho trochu uklidnilo. Rianol si sundával plášť:
"Mimochodem, ten strom u stezky byste měli pokácet. Překáží tam a je prostořeký."
Bajraktár se pousmál a bylo mu jasné, že vnuk nezůstal svému dědu nic dlužen. Jak stoupali po schodech vzhůru do přijímací komnaty, vzpomínal čaroděj na ten starý příběh. Tehdy, před třiapadesáti lety, procházel tudy slavný Rianol Drakobijec. Ve stejný den se na kopci Větrníku usadil drak z Ledových hor. Rianol Drakobijec se sním utkal a ve vyčerpávajícím boji padl. Drak se potom vrátil zpátky do hor a Rianol Drakobijec byl oslavován jako hrdina. Byl pohřben pár kroků pod vrcholem kopce Větrníku a dodnes žije mezi místním lidem jako jedna z masek při Jarních slavnostech.
Vstoupili do přijímací komnaty, kde už Kramlík roztápěl krb. Čaroděj se otočil ke svému hostu.
"Měl bys vědět Rianole, že se správně jmenuji Bajraktár"
"Ale lidé dole ve vesnici říkali..."
"Ano, já vím."
"Aha, tak promiň. Jakže to bylo ? Baj...co?"
"Bajraktár."
"Dobrá, dobrá, přejděme rovnou k věci."
Usadili se do úzkých dřevěných křesel a Kramlík jim přinesl večeři.
"Znal jsi mého děda čaroději?"
"Ano Rianole, osobně jsem se s ním setkal."
"Výborně čaroději, později mi o tom můžeš vyprávět. Teď bych ti chtěl něco navrhnout."
"Poslouchám Rianole."
"Jsou to už tři zimy, kdy jsem dovršil svých osmnáct let. Tehdy jsem slavnostně přísahal, že pomstím smrt svého děda, Rianola Drakobijce. Opustil jsem svoji zemi a od té doby jsem na cestě. Až nyní jsem došel tam, kam došel před třiapadesáti lety můj děd. Do Špeluňky, zapadlé vísky v srdci Větrných vrchů. Zde jsem se pak dozvěděl o tobě Bajtrdlo..."
"Ehmm...ehmm!"
"Promiň, o tobě... čaroději. Řekl jsem si, že by vůbec nebylo špatné, kdyby se mnou šel čaroděj. Navíc někdo, kdo znal mého děda a kdo ví, jak se to tenkrát všechno stalo."
Chvíli bylo ticho.
V Bajraktárovi hrklo. Cože? Ten holobrádek chce jít na draka? Pak ale začal přemýšlet. Toto je jedinečná příležitost, jak vrátit magii její ztracenou slávu. Sám by něco takového nedokázal, ale s tímto mladíkem... je-li v něm alespoň něco málo ze slavného Rianola Drakobijce. O mluvící stromy každopádně zakopává úplně stejně...
V rohu komnaty zatím seděl Kramlík a visel svému pánovi na rtech. To by bylo! Jít do světa na draka! V té chvíli v něm všechno kypělo. Nemyslel na nebezpečí. Byl to přece havraní princ!
"Dobrá Rianole, půjdu s tebou. Nevidím ale, že bys měl s sebou nějakou zbraň. Jak chceš draka porazit beze zbraně?"
"Žádné strachy čaroději. Dnes v noci s tvou pomocí získám, co mi právem náleží a pak budu mít vše, co potřebuji, abych pomstil smrt svého děda." S těmito slovy se Rianol naklonil k Bajktárovi a něco mu pošeptal do ucha. Bajraktár nejdřív nadzdvihl obočí, pak začal souhlasně pokyvovat a nakonec řekl:
"Ano, ano, máš pravdu mladíku, tohle mne nenapadlo. Ale to chce opravdu kuráž."
Oba se zasmáli a pak se pustili do večeře. Kramlík byl zvědavostí celý bez sebe.
Ještě té noci vyrazil z věže Sragalškwaru tichý průvod. Chvilku se motal dokola na jednom místě a nakonec vyrazil západním směrem. Chladnou bezměsíčnou nocí kráčely dvě postavy. Proti temné obloze se na jejich ramenou temně rýsovaly siluety krompáče, lopaty a nějakého havrana. Ano, byl to Kramlík na rameni čaroděje Bajraktára následován Rianolem. Kráčeli mlčky a pomalu. Stezka se klikatila po hřebenu spících vrchů a vytrvale mířila ke kopci Větrníku.
Minula půlnoc a naše skupinka stanula nedaleko Větrného Jeníkova. Bajraktár chvíli upřeně pozoroval černé siluety pěti chalup. Zdálo se, že celá vesnička spí. Skupinka začala obezřetně postupovat k vrcholu kopce Větrníku. Pár kroků pod ním se zastavila. Siluety chalup zůstaly skryty na odvrácené straně kopce. Bajraktár se sklonil nad svůj kožený vak a něco začal kutit. Zničehonic se mu zablesklo pod rukama a mihotavá zář lucerny vyřízla ze tmy malý kruh. V trávě dřímal veliký balvan posetý podivnými ornamenty. Dříve tu stával ještě prostý dřevěný trojzubec, ale teď tu po něm zbyla jen malá dírka v kameni. Rianol na balvan položil dlaň a udělal dřep. Tak setrval chvíli v tichém zahloubání.
"Přicházím za tebou Rianole Drakobijče. Já tvůj vnuk. Přísahal jsem, že pomstím tvoji smrt a proto jsem zde. Dovol nyní, abych na tomto místě, kde ty jsi k zemi klesl, zvedl tvou pochodeň a dál ji hrdě nesl. Zejména pak tvou slavnou přilbici, lesklý pancíř, pevný štít a hrdý meč. V srdci mám tvého ducha, v žilách mi proudí tvá krev, dovol nyní, aby mi narostly i tvé drápy. Ó děde můj nejslavnější, nejstatečnější a nejvznešenější! Já tvůj vnuk... ... ... ..."
Bajraktárovi a Kramlíkovi už začínala být zima. Kramlík vzpomínal na roztopený krb a vůbec na celý uplynulý den. Ráno bylo čerstvé, poledne ospalé, odpoledne voňavé a večer vlahý. Věci se odehrávaly v klidu a tak jak měly. Ale teď...
Najednou bylo ticho.
"Jsem připraven, můžeme začít", opakoval Rianol.
Bajraktár sebou cukl. "Ano, ano, správně. Můžeme začít. Sem vrazíme krumpáč. Kramlíku, kde je lopata?"
Za chvíli už všichni tři zabírali vší silou a temnou nocí se neslo tiché funění a hekání. Po několika nadějných pokusech se jim podařilo odvalit balvan kousek na stranu. Pod balvanem se otevřel temný prostor. Na naše tři dobrodruhy dýchl studený dech času. Po více jak půl století zde odpočíval věčným spánkem slavný Rianol Drakobijec. Nyní byly staré mýty oprášeny a kniha osudu slavného válečníka znovu otevřena.
"Kramlíku, lucernu!"
V zápětí starý hrob zalilo po mnoha letech opět světlo z našeho světa. Ze světa živých. Na dně mělké jámy se povalovaly v podivném zmatku zbytky kostí a děravá lebka. To bylo ale všechno. Nikde žádný meč, žádná přilbice, žádný lesklý pancíř a pevný štít.
Rianol vrhl na Bajraktára pohled, ve kterém se zračila otázka. Bajraktár pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.
"Myslím, že nás někdo předběhl."
Rianol zůstal pár vteřin vytřeštěně zírat a pak se rozplakal. Plakal dlouho, tiše a bez velkých gest. Čaroděj ponechal zklamaného hrdinu jeho zármutku a sám začal opatrně prohledávat okolí. Nenalezl však nic zvláštního. Ani samotný hrob nepřinesl žádnou odpověď na Rianolovu otázku. Vše nasvědčovalo tomu, že zloději zde byli již velmi dávno. Odnesli zřejmě všechno, co mělo nějakou cenu. Zůstaly tu jen kosti a starý příběh.
"Já Rianol, vnuk Rianola Drakobijce zde, na tomto místě, přísahám, že ztrestám tento ohavný zločin, tuto nestydatou potupu, která pošpinila památku mého děda. Neustanu, dokud nenajdu ty ničemné ničemy, kteří se odvážili vztáhnout ruku na posvátné předměty, jež provázely mého děda po celý život a měly jej provázet i po smrti, dokud je já, jeho vnuk Rianol, znovu nevyzvednu na denní světlo, aby pomstily jeho smrt a pak je znovu neuložím k věčnému spánku zde, na tomto posvátném místě. Toť přísaha má, zde slavnostně stvrzená... ... ... ..."
Té noci šli všichni pozdě spát.
Druhého dne se všichni krátce před polední sešli u snídaně. Kramlík nosil na stůl jídlo a ve vzduchu visela jediná otázka: "Co si teď počnem ?" Všichni se shodli na tom, že hrob Rianola Drakobijce byl vyloupen. Po delší diskusi nakonec vyvodili závěry a stanovili priority a konečné cíle. Hlavním cílem bylo zabít draka z Ledových hor. S tímto cílem souvisel dílčí cíl. Získat zpět zbroj Rianola Drakobijce a pomstít zneuctění jeho hrobu. Jedním ze základních závěrů bylo, že hrob byl vyloupen lupičem. Zde bylo nutno vytyčit primární a sekundární priority. Primární prioritou bylo zjistit, kdo byl onen lupič. A dopadení onoho lupiče, to byla sekundární priorita. Splnění těchto priorit mělo přirozeně vyústit v získání zbroje a zabití draka. Kramlík si z toho všeho udělal svůj malý osobní havraní závěr. Kdyby zůstal Rianol Drakobijec doma, měli by se všichni (včetně draka) lépe.
Nyní společnost hledala způsob jak splnit primární prioritu. Bajraktár přemýšlel, kdo by tak o tom mohl něco vědět. Nakonec ho napadl ovčák Kemsa. Ten byl tenkrát sice ještě malý kluk, když skonal Rianol Drakobijec, ale už tehdy pásl ovce. Chodíval s nimi celá ta léta po travnatých poloninách okolo Špeluňky a někdy i na kopec Větrník. Možná, že by si na něco neobvyklého vzpomněl. Mohl na Větrníku zahlédnout někoho podezřelého nebo tak něco. Člověk nikdy neví. Čaroděj zabalil trochu šňupacího tabáku a všichni tři šli navštívit starého ovčáka Kemsu.
"Jéjda, děkuju, to nemuselo bejt... a co bych tam měl jako podle vás vidět ?"
"Máme podezření, že někdo otevřel hrob Rianola Drakobijce a znesvětil tak jeho památku." ujal se vyjednávání Bajraktár. Rianolovi nenápadně naznačil, aby byl zticha.
Kramlík zatím pozoroval ovce jak se pasou. Kam až oko dohlédlo, táhly se travnaté hřebeny Větrných vrchů.
"A proč by to prosím vás někdo dělal.. tohlencto.. znesvěcování ?" Ovčák Kemsa nevypadal, že by ho starosti našich dobrodruhů nějak zvlášť vzrušovaly.
Bajraktár se letmo podíval na Rianola.
"Rianol Drakobijec byl pohřben s celou svou zbrojí, která měla velikou cenu."
Na Kemsově tváři zazářil úsměv.
"Cha!.. Chácha chacha. Kuck!... Cha cha! To je dobrý!"
Rianol s Bajraktárem se rozpačitě usmívali, ale nechápali, co se děje. Podívali se na Kramlíka. Ten jenom pokrčil rameny a pozoroval ovce.
Kemsa se znovu dobrácky usmál.
"Kdysi dávno jsme tam s klukama taky byli a našli jsme jen hromádku kostí. Taky jsme slýchávali tu povídačku o Drakobijcově hrobě a o obrovským pokladu, kterej tam je schovanej. Ráno se nám pak chlapi smáli. Byli jsme tehdá jenom malí kluci a na všechno jsme jim skočili." Kemsa se začal zase smát.
Rianol s Bajraktárem se přestali usmívat. Rianol šlehl pohledem po Bajraktárovi a Bajraktár pozoroval ovce jak se pasou.
"Málem jste mě nachytali vy taškáři. A ty seš ten cestovatel, co včera dorazil? No jo vlastně, musíš to bejt ty, slyšel jsem, žes spal tadyhle u našeho váženého pana čaroděje."
"Jsem Rianol, vnuk slavného Rianola Drakobijce a jsem zde, abych pomstil jeho smrt."
"Cha! No to je dobrý! Cháchacha! Kuck! Kuck!" Kemsa se plácal do kolen. "Vy jste dvojka! Takhle jsem se dlouho nezasmál! Cha chá!"
Rianol znejistěl. Bajraktár dál pozoroval ovce jak se pasou a Kramlík si prohlížel ovčáckého psa. Kam až oko dohlédlo, táhly se travnaté hřebeny Větrných vrchů.
"Klid Rianole. Ovčák Kemsa je už starý a trochu pomatený. Je pořád sám, jenom s ovcemi, pořád se všemu směje." Bajraktár chlácholil zasmušilého dobrodruha.
"Ó děde, předku můj milovaný. Jaké to neštěstí, že jsi skonal právě v těchto končinách. V této zadnici všeho světa. Přísahám, že tvé kosti odnesu domů, do tvé rodné vlasti. Tam budeš pohřben v kruhu svých blízkých a se všemi poctami, které ti po zásluze náleží. Touto přísahou přísahám... "
Bajraktár to vzdal a šel raději spát do své komnaty. Měl o čem přemýšlet. Stará sláva nebyla magii dosud navrácena a nic nenasvědčovalo tomu, že by se tak mělo vůbec kdy stát. Hned zítra se vypraví zase na Větrník. Nechá Rianola, ať si vyhrabává kosti svého dědečka a sám se v klidu poptá lidí ve Větrném Jeníkově, co o tom všem vědí. Jenom si to musí všechno pořádně promyslet a připravit, ať zas není nějakej trapas.
Rianol také nemohl spát. Počítal v duchu, co všechno už přísahal a dumal jak ten spletenec přísah rozplete. Do tohohle jak člověk jednou zabředne...
Posledním, kdo nemohl usnout byl havran Kramlík. Na něco si vzpomněl. To něco mu však říkalo, že to má ještě čas.
A bylo zase ráno. Špeluňka si protírala oči v mlžném oparu. Rybník Kaprník spal dosud ve stínu lesa Strašiboru, ale na travnatých kopcích už se prohánělo slunce.
Z věže Sragalškwaru opět vyrazil malý průvod. Čaroděj Bajraktár s havranem Kramlíkem na rameni a Rianol s plátěným pytlem na zádech bez váhání zamířili klikatou stezkou ke kopci Větrníku. A když první sluneční paprsky pošimraly hladinu rybníka Kaprníka, strkal už Rianol kosti svého dědečka do plátěného pytle. Bajraktár se mezitím rozhlížel po Větrném Jeníkově, s kým by tak zapředl rozhovor. Od té doby, co zahnal Karavanu větrných mágů, mohl se čaroděj ve vsi bez obav ukázat. Jeníkované ho před tím neměli moc rádi, protože jim nepomohl, když letos v zimě Karavana větrných mágů drancovala jejich vesničku. Nyní se zde mohl Bajraktár bez obav ukázat, ale to ještě neznamenalo, že s ním bude chtít někdo mluvit.
Nakonec uviděl vzadu za jednou chalupou starou babku Medačku. Její pampeliškový med měl taky doma. Ta si určitě bude chtít poklábosit.
"Á to seš ty Bajtrdlo, co tě k nám přivádí? Potřebuješ vyprat spoďáry nebo zabít králíka? Copak copak? Chceš si snad u nás pouštět draka? Med už není, přijď za rok!"
Bajraktárovi nebylo lehko, když musel snášet urážky těch přízemních venkovanů. Uvědomil si, že už se docela těší až s Rianolem vyrazí na cestu do Ledových hor. Však oni si vzpomenou na svého čaroděje až jim bude zle. Až budou marně hledat někoho, kdo by šel při Jarních slavnostech za zlého černokněžníka. Pak budou litovat. V celých Větrných vrších se nenajde nikdo, kdo by uměl tak krásně brebentit zaklínadla, šermovat rukama a koulet očima!
"Tak co ?! Nestůj tam jak vyřezanej a řekni, co chceš!"
"Ehm, ehm, madam Medačková, chtěl jsem se vás otázat... "
Medačka obrátila oči v sloup a založila si ruce.
"Chtěl jsem se vás jen otázat, zda nevíte něco o pokladu v hrobě Rianola Drakobijce."
"Haha! Tak ten už je dávno vykradenej jak tvoje hlava Bajtrdlo! Pokud vím, tak to tenkrát bylo všechno do týdne pryč! Starosta měl tehdá naštěstí tolik rozumu, že zachránil aspoň ten dekl, ten štít nebo co. Jenom díky tomu teď bydlíme v chalupách a ne v norách. Chceš vědět ještě něco? Mám totiž práci, jestli víš vůbec, co to je!"
Bajraktár usoudil, že je nejvyšší čas vyrazit na cesty. Rianol měl pravdu. Tento kraj nepřeje hrdinům a vznešeným cílům.
Vrátili se pozdě odpoledne, Bajraktár se snažil celou cestu Rianolovi vysvětlit, že zbroj svého dědečka už asi nikdy neuvidí.
"To se uvidí ! Já si ho podám toho jejich starostu!"
"Ale Rianole, ten už nežije."
"Tak celou jeho rodinu!" Rianol netušil, že mluví v podstatě o celém Větrném Jeníkovu.
"Pojď, zítra půjdeme raději zabít toho draka."
"Nejdřív musím zabít starostu!"
"Ale..."
"A ty čaroději, ty mi vyčaruješ meč!"
To byla poslední Rianolova slova toho dne. Bajraktár začínal mít všeho plné zuby. Co si všichni o sobě myslí?! Seděl zavřený ve své komnatě a byl rád, že je klid. Rianol trucoval dole ve sklepě, přehraboval se v pytli s dědečkovými ostatky a konečně neotravoval.
Kramlík to všechno celou dobu jen tiše pozoroval. Taky ho dost mrzelo jak se všichni k Bajraktárovi chovají. Čaroděj měl sice u něj také pár vroubků, ale nikdy by si nedovolil říkat mu Bajtrdlo nebo se mu vysmívat jako babka Medačka. Kramlík cítil, že nadešel ten správný čas.
Na Větrné vrchy se snášel večer a hladinu rybníka Kaprníka opět přikryl stín. Po kamenité stráni neohrabaně sestupovala postava zabalená v plášti. Byl to čaroděj Bajraktár. Přemýšlel, proč vlastně za tím malým hloupým havranem jde. Před ním se kolébal a seskakoval z kamenů havran Kramlík. Za chvíli oba stanuli na břehu rybníka Kaprníka.
Onen placatý kámen jen pootevřel jedno oko a hned zase dělal, že spí svým staletým spánkem. Kramlík chvilku popocházel sem a tam a pak začal na jednom místě hrabat. Byla to jakási směska hlíny a větviček. Bajraktár ho nechápavě pozoroval.
Najednou v jílovité hlíně zazářil večerem odlesk čehosi kovového. To už Bajraktár pomáhal havranovi kopat. A pak to čaroděj poznal. To, co dříve havraní svaly nezvládly, to bylo nyní pro čaroděje hračkou. Bajraktár se rozkročil a pořádně trhnul. V té chvíli se hladina rybníka Kaprníka zavlnila a les Strašibor zašuměl. Z nedalekého rákosí vzlétla divoká kačena a na polonině zabečel beran.
Čaroděj Bajraktár stál mlčky rozkročený a v rukou svíral velký starobylý meč. Natolik byl čarodějem, aby okamžitě poznal, že to není obyčejný meč, ale sám Krakr, meč spravedlivých! Takže staré legendy přeci jen nelhaly! Kramlík seděl na Onom placatém kameni a byl na svého pána pyšný. Snad teď nastanou lepší časy pro čaroděje a jeho přítele havrana...
Další kapitola