Bylo časné ráno. Zlatý pruh nad Větrnými vrchy ohlašoval,že co nevidět vyjde Slunce. Les Strašibor začínal poznenáhlu zvučet tisícerými zvuky tak, jak to umí jen on. Na polominách se třpytila rosa, nad rybníkem Kaprníkem se vznášel chlad a ze Špeluňky vylétlo k jitřnímu nebi sedmero kohoutích zakokrhání. To časné ráno se ve věži Sragalškwaru... nic nedělo.

Začátek veliké výpravy

Bylo už skoro poledne, když z věže Sragalškwaru konečně vyrazil malý průvod. Proti blankytnému nebi se rýsovaly staré známé siluety čaroděje Bajraktára, Rianola drakobijce a havraního prince Kramelikara Krameliona řečeného Kramlíka. Stezka se klikatila po hřebeni Větrných vrchů a ztrácela se v krajích za kopcem Větrníkem. Průvod ušel asi padesát kroků a zastavil se. Silueta čaroděje Bajraktára se chvíli přehrabovala ve svém vaku a pak se obořila na siluetu havrana Kramlíka. V zápětí už silueta havrana pelášila zpátky do věže. Siluety drakobijce a čaroděje čekaly na stezce.

Sluníčko svítilo a nad údolím Špeluňky se točil lehký vánek. Náhle se silueta drakobijce zničehonic plácla do čela a běžela do věže za siluetou havrana. Silueta čaroděje čekala.

Sluníčko svítilo a lehký vánek nesl odkudsi z dálky cinkání zvonků ovčího stáda. Za chvíli se obě siluety vrátily. Silueta havrana vláčela siluetu nějaké knihy a ruka siluety drakobijce svírala siluetu nějakého bájného meče. (Ano, pozorný čtenář se nemýlí. Byl to Krakr, meč Spravedlivých.) Nastala nevyhnutelná hádka nad siluetami zavazadel a pak se konečně šlo dál. Průvod urazil dalších padesát kroků, když silueta čaroděje viditelně znervózněla. Začala se poplašeně rozhlížet, pak se odtrhla od družinky a slepičím během zamířila k nejbližšímu křoví. Siluety havrana a drakobijce čekaly rozpačitě na ztezce.

Sluníčko svítilo a v horkém vzduchu se chvělo cvrkání lučních koníků. Za nějakou dobu se z křoví ozvalo zvláštní přidušené volání a silueta havrana odběhla zpátky k věži Sragalškwaru.

Sluničko svítilo, tráva voněla a nad údolím Špeluňky se objevila silueta jestřába jejíž tichý let provázelo jen volání poplašených kvočen. Jetřáb chvíli kroužil, pak zmizel v jednom z malých dvorků a za okamžik už stoupal i s úlovkem nad koruny lesa Strašiboru. Mezitím se na stezce vynořila udýchaná silueta havrana s kusem starého svitku v zobáku. Zamířila ke křoví, kde v podřepu čekala silueta čaroděje. Netrvalo dlouho a průvod zase pokračoval dál.

Sluníčko svítilo a údolí Špeluňky naposledy spatřilo siluety čaroděje Bajraktára, Rianola drakobijce i havrana Kramlíka. Právě se ztratily ve zvlněné krajině Větrných vrchů. A tam, v dálce před nimi, v té nedozírné dálce, se v poledním slunci třpytily krystalky věčných sněhů na svazích Ledových hor. Alespoň to tak vypadalo.


Další kapitola