Trojice hrdinů kráčela již druhou hodinu liduprázdnou pustinou Větrných vrchů. Kramlík, sedíc na Bajraktárově rameni, se ještě jednou ohlédl za vrcholem kopce Větrníku v jehož stínu choulila svých pár chalup vesnička Větrný Jeníkov. Snad ho k tomu přiměly vzpomínky, snad něco, co se jen těžko vysvětluje. Tehdy jeho havraní očka spatřila něco, co jej přimělo zatahat pařátem za čarodějův plášť. Takovou věc se do té doby odvážil udělat pouze dvakrát...

Ovčí démon

Poprvé, když Bajraktár zapomněl, že ho má na rameni a chtěl na Jarních slavnostech před švarnou šenkýřkou Květou udělat kotrmelec a podruhé jen tak v přátelském rozmaru. Tenkrát s ním čaroděj ten kotrmelec udělal, ale ne před švarnou šenkýřkou Květou, ale na kamené podlaze věže Sragalškwaru.

Takže nyní havran důkladně přehodnotil situaci, pak zatnul zobáček, zavřel očka a zatahal čaroděje za plášť. Ten se ohlédl a co uviděl, opravdu nebylo samosebou. Na nejvyšším balvanu kopce Větrníku se proti blankytně modrému nebi rýsovala silueta. A nebyla to silueta ledajaká, zničehonic se divoce vzepjala na zadních a bojovné zakopání předních kopyt doprovodilo mohutné zabečení, jež se rozlétlo do dálky nad Větrné vrchy a vrátilo se od okolních kopců stonásobnou ozvěnou. Všechno ztichlo a jen malá lavina kaménků se s provinilým zašustěním ztratila v trávě. Kramlík ztuhl, Bajraktár změkl a Rianol tasil Krakr, meč Spravedlivých.

"Nikdo ani hnout...!" sykl Bajraktár koutkem úst k Rianolovi. "To je ovčí démon."

Silueta přestala bojovně kopat, spustila se na všechny čtyři a nehnutě se rýsovala proti blankytně modrému nebi.

"Co je to zač? Vypadá to jako obyčejná ovce.", utrousil Rianol.

"Samozřejmě, že je to obyčejná ovce, ale sedí na ní ovčí démon!", zašeptal Bajraktár nespouštěje oči z vrcholku kopce.

"Nikoho nevidím." nedal si pokoj Rianol a podrbal se za uchem.

V tom okamžiku se ovce opět vzepjala na zadní, zabečela, bojovně zakopala a pustila se po příkrém svahu rovnou na družinu.

"Všichni okamžitě nasadit beránčí výraz!", zakřičel Bajraktár a jako první začal formovat mimické svalstvo do mírumilovné grimasy.

Rianol s Kramlíkem se na sebe zmateně podívali. Ovce už byla na půl cesty k nim. Kramlíkovi se na vteřinu zazdálo jakoby se nad jejím hřbetem tetelil horký vzduch. Snad Bajraktár ví, co dělá. Rianol už také pomalu měnil svůj obvyklý, lehce sveřepý, výraz v cosi, co si představoval pod pojmem "beránčí výraz". Kramlík byl v rozpacích. Nakláněl hlavu ze strany na stranu, hrbil se a kroutil zobákem, ale jakákoli změna jeho havraního výrazu byla nad jeho havraní síly. Ovce už byla jen několik skoků od nich. Vzduch nad jejím hřbetem se divoce tetelil. Kramlík zatáhl hlavu mezi ramínka, zavřel oči a horečnatě si představoval, že je beránek. Slyšel jenom jak se ovce zastavila těsně u nich. Její kopýtka bujně pohrabávala v kamení ztezky. Náhle Kramlíka polil studený pot. A nebyl to jeho pot! A byl to vůbec pot?

Na svém havraním zátylku ucítil cosi nepopsatelného. Neodvážil se ani pohnout. Kdyby viděl to, co viděli Bajraktár s Rianolem, tak by viděl, jak jej ovce láskyplně olizuje. Čaroděj na drakobijce spiklenecky mrknul. Kramlíkův beránčí výraz měl sice k dokonalosti daleko, ale na hloupou ovci to stačilo. Ovčí démon se zuřivě tetelil na hřbetě zvířete, ale sílu ovčího mateřského pudu přemoci nedokázal. Jeho nenávist už byla vidět i pouhým zrakem, ale sama o sobě nezmohla nic. Na skutečnosti tohoto světa mohl démon působit jen skrze ovci, kterou osedlal.

Bajraktár spokojeně sledoval jak se ovečka obrátila k Rianolovi jehož beránčí výraz byl prostě neodolatelný. Démon byl vzteky bez sebe a vrhal kolem sebe celé proudy nehmotné nenávisti. Když si ovečka začala spokojeně drbat svůj huňatý kožíšek o Krakr, meč Spravedlivých, bylo to už na démona příliš. Vyletěl zničehonic na tři sáhy vysoko, rozprostřel se na tři sáhy daleko, zatočil se v trávě a s němým zařváním zmizel v poledním slunci.



"Co to bylo čaroději?!", promluvil jako první Rianol a z tváře mu zmizel beránčí výraz jako když utne.

Ovce si v té chvíli přestala drbat hřbet, vrhla překvapený pohled na drakobijce, zůstala chvíli stát a pak se s poplašeným bekáním rozběhla příkrou strání vstříc nekonečným pastvinám Větrných vrchů.

"Ovčí démon. Víc ti nepovím Rianole."

Bajraktár se obrátil a vykročil dál kamenitou stezkou.

Kramlík s beránčí hebkostí otevřel jedno oko, pohlédl na Rianola, rozhlédl se, trhl sebou a několika kvapnými rozmachy křídel se usadil na rameni vzdalujícího se čaroděje.

Rianol pozvedl Krakr, meč Spravedlivých, proti blankytně modrému nebi, zamyšleně jej otřel cípem pláště od cucků ovčí vlny a pak se trochu váhavě pustil za Bajraktárem a Kramlíkem. Nebyl si jistý, jestli by neměl něco přísahat, ale nic ho nenapadlo a ten správný okamžik už se pomalu vytrácel do ztracena. Tak jenom tak šel a tu a tam dloubal mečem do trávy.

Bajraktár kráčel vpředu a pokoušel si uvědomit, kam vlastně ta klikatá stezka vede. Už dlouho nenavštívil kraje za kopcem Větrníkem.

Kramlík se pohupoval čarodějovi na rameni a laskal v sobě ten příjemný pocit, že se jeho zatahání za plášť obešlo bez trestu. Svým způsobem to byla pochvala. Tehdy nemohl tušit, kolik takových zatahání a tichých pochval ho ještě v budoucnu čeká.

Sluníčko svítilo, obloha byla blankytně modrá a travnaté stráně Větrných vrchů opět rozezpívaly hlasy všelikých hmyzů.


Další kapitola