Pomalu se smrákalo až se nakonec smrklo a byla tma. Naše skupinka dobrodruhů doklopýtala po kamenité stezce až do malé vísky jménem Krombidlo. Foukal studený vítr a hnal po temném nebi potrhaná oblaka. Na dně malého dolíku mezi travnatými kopci se klátilo několik stromů, mezi kterými se krčilo několik chalup a štěkalo několik psů. Jen málokdo znal toto místo ztracené v moři pastvin Větrných vrchů. Pár zbloudilých poutníků, ovce, hvězdy a tažní ptáci, kteří odpočívali dvakrát do roka na místním rybníčku.

Sem tedy dovedl Bajraktár své druhy a byl tomu věru rád. Noc na studené zemi, na větru, uprostřed pastvin, s vrtícím se havranem pod hlavou, to už není nic pro staršího čaroděje. A hlavně je tu Rianol. Bajraktár zažil nevyspaného drakobijce jen jednou po neúspěšné výpravě za zbrojí a rozhodně nestál o repete. Snad se u dobrých lidí najde nocleh pro trojici znavených poutníků.

Stodola smrti

Čarodějova hůl udeřila na dveře největší z chalup.

"Haló, dobří lidé, zda-li je zde možno nalézti nocleh pro trojici znavených poutníků?", promluvil čaroděj vemlouvavým hlasem.

Vítr se hnal spící krajinou, psi hovořili psí řečí a na bezedné obloze mezi pádícími cáry mračen probleskovaly hvězdy.

"Co to? Kdo tam?!", ozvalo se z chalupy.

"No sláva! Dobrá duše! Jářku, zdalipak byste byli té nezměrné ochoty a laskavosti a poskytli nám třem pocestným přístřeší v tomto nepříznivém nečase, bychom mohli u vás hlavy složiti, ve zdraví noc přečkati a s jitrem zítřejšího dne, za ranního kuropění, na další pouť vyraziti."

Za dveřmi bylo ticho. Psi přestali štěkat a jen vítr se hnal bezednou nocí.

"Daně mám zaplacený!", ozvalo se konečně.

Bajraktár s Rianolem se na sebe podívali a pokrčili rameny. Kramlík pozoroval hvězdy.

"Inu chalupníče, to nás těší, žes dobrý a poctivý hospodář, ale..."

"Heleďte se!", dveře se pootevřely, "Co chcete?!" a Bajraktárovi se před nosem objevil konec okované hole.

Čaroděj stáhl hlavu mezi ramena a bezděčně sevřel nosní dírky. Rianol chvíli nehnutě civěl a pak s roztržitým cuknutím sáhl po jílci Krakru, meče Spravedlivých.

Chalupník si změřil družinu přísným pohledem. "Á komedianti, co?! Tady žádná pouť není! Jestli chcete přespat, tak vzadu je stodola. U nás v chalupě je plno." a dveře se zabouchly.

"A nekouřit!" a dveře se ale už opravdu zabouchly.



Po chvíli se Bajraktár otočil, pokynul holí a družina se vydala do míst, kde se proti větrnému nebi černala temná silueta stodoly. Veliká vrata zavrzala a stodola je uvítala pavučinovým bezvětřím. Vzduch byl ztěžklý vůní sena a udusanou hlínou. Hrdinové se krátce rozhlédli a beze slova se svalili do náruče suchých trav. Rianol objal Krakr, meč Spravedlivých, Bajraktár se zachumlal do svého pláště a Kramlík na čarodějův příkaz zaujal strategické místo na petlici vrat. Vítr venku skučel a pomalu jednoho podruhém odvanul do říše spánku.



První se probudil Rianol. Byla hluboká noc. Posadil se a poslouchal. Nevěděl jsestli se mu to jenom nezdálo. Jeho smysly se upínaly k opačnému konci stodoly. Venku skučel vítr a šustilo listí. Rianol chvíli nehnutě seděl, pak se usmál, pozdvihl obočí, pokýval hlavou a zase usnul s Krakrem, mečem Spravedlivých, u boku.

Jako druhý se probudil Kramlík. Taky se mu zdálo, že se mu něco zdálo. Pak stejně jako Rianol zjistil, že se mu to nezdálo, podrbal se na zádičkách a zase usnul.

Jako třetí se probudil Bajraktár. Okamžitě se zorientoval a hned věděl, že to, co ho probudilo, nebyl sen. Neváhal ani vteřinu. Hrdninu někdy dělí mezi životem a smrtí hranice tenčí než ostří dýky. Stodolou zahřímal Bajraktárův mocný hlas. Rianol s Kramlíkem byli okamžitě na nohou. Čaroděj držel v napřažené pravici svou hůl. Vzduch se zachvěl a stojaté šero proťal oslnivý záblesk. Rianol s Kramlíkem zkoprněli. Ohnivý výboj se zavrtal do vysoké kupky sena na opačném konci stodoly. Za okamžik už skladovací prostoru ozařovalo přirozené světlo požáru. Plameny olizovaly krovy a kreslily na spodní stranu střechy pitoreskní obrazce. Jednotlivé detaily dramatického výjevu spojoval v jednolitý celek sytý štiplavý kouř. Z hořící hromady sena něco žuchlo na zem. Zdálo se, že je to živé. Ječelo to a kopalo kolem sebe. Pak se to rozdělilo na dvě části a vyrazilo to k vratům. Bajraktár opět napřáhl svou hůl. Rianol sebou cuknul a rychlým chvatem srazil čaroděje k zemi. Přestože ten pohyb byl velmi prudký, byl v něm jakýsi jemný náznak konejšivé starostlivosti. Kramlík už mezitím otevřel vrata. Dvoudílná ječící nestvůra se vrhla do tmy a hned za ní následoval Kramlík a Bajraktár vláčený Rianolem. Stodola už byla v jednom plameni. Vítr rozdmíchával oheň a roznášel zářící jiskérky do širého okolí. Rianol s Bajraktárem se před stodolou svalili do trávy a bylo slyšet zběsilé šustění nerovného zápasu. Za chvilku Bajraktár ležel pod Rianolem.



"Co blázníš Rianole! Vždyť nám uteče! Pusť mě! To byl Čtyřnoho-čtyřruko-dvouhlavý démon!"

"Ne Bajraktáre, to nebyl démon."

"Viděl jsem ho! Byl tam! Na seně! Křepčil, vzdychal a funěl!"

"Ne, klid Bajraktáre, to nebyl žádný démon."

"Já ho viděl! Byl tam! Kousek od nás!"

"Uklidni se čaroději, říkám ti, že to nebyl žádný démon."

"A co to bylo?!"

Rianol chvilku mlčky čaroděje uzemňoval.

"Co to teda bylo?!"

"Nic Bajraktáre."

"Bylo to něco! Mělo to čtyři nohy, čtyři ruce a dvě hlavy! Byl to Čtyřnoho-čtyřruko-dvouhlavý démon!"

"Pojď, radši odtud taky vypadnem."

"Tys to přece taky viděl!"

"Jo jasně, viděl jsem to."

"A co to teda bylo?!"

"Nic to nebylo. Kašli na to Bajraktáre."

Bajraktár se skutečně rozkašlal. Dým už byl všude okolo.

"Pryč odtud! Je to proklaté místo! Je to stodola smrti!"



Rianol podpíral rozvášněného čaroděje a Kramlík cupital krok za nimi.

O něco později už trojice našich hrdinů stoupala pozvolným úbočím pastvin. Kráčeli mlčky. Za nimi v dálce zářila víska Krombidlo, vítr slábnul, hvězdy na bezedné hladině noční oblohy začínaly blednout a světlý proužek obzoru ohlašoval příchod nového dne, nových dobrodružství.



Další kapitola