Za několik dnů dorazila družina do míst, kde se Větrné vrchy pozvolna svažovaly do údolí řeky Pupavy. Tady začínal kraj rozeklaných skal a hlubokých hvozdů. Řeka Pupava pramenila kdesi v liduprázdných pustinách Ledových hor a v těchto končinách nabírala tisícerými říčkami a potoky vodu, aby ji pak mohla mohutným tokem štědře rozlít do úrodných nížin. Tady, na úpatí hor a kopců, obestřeno mlhou, lesy, skalami a legendami, stálo starobylé hornické město.

Karbidol

Bajraktár se zprvu chtěl městu vyhnout, protože se cítil mezi spoustou lidí nesvůj, ale Rianol nekompromisně zamířil do údolí. Čaroděj se ještě pokusil vyvolat hádku a následné hlasování předpokládajíc, že Kramlík se neodváží hlasovat proti němu, ale pak si vzpoměl, že vlastně hledají ukradenou zbroj Rianolova dědečka a tak mlčky svého společníka následoval.

Bylo odpoledne a v Karbidolu se nic moc nedělo. Dříve to tu bývalo jiné. Za starých časů se v okolních kopcích těžilo zlato a drahé kameny, ve městě panoval čilý ruch a život se tu nezastavil ani na okamžik. Ale v době, kdy do města zavítala Bajraktárova družina, byla většina dolů již dávno zavřena. V místech, kde dříve stovky sedřených rukou rvaly z nitra hor nekonečné sáhy hlíny a kamení, aby v nich nalézaly nepatrné střípky bláhovosti, těžilo se nyní jen dřevo. Synové horníků káceli staleté stromy pamatující slávu jejich otců a dědů a posílali je po proudu řeky Pupavy do nížin vstříc tamním pilám. Jak šel čas, řeka pomalu odnášela z Karbidolského kraje kmen za kmenem vzpomínky, slávu a všechnu hrdost.


Pokračování njegdy příště ...


Další kapitola